Polibek smrti usmíření s Íránem
Donald Trump jednostranně zrušil jadernou dohodu s Íránem a myslel si, že ho dokáže přimět k podepsání nevýhodnějšího dokumentu. Jenže narazil a dosáhl jen toho, že se USA ještě více vzdálily Evropské unii.
Donald Trump přišel do politiky politikou nepolíben. Kdežto „vášnivý vztah“prožívá po desítky let s velkopodnikáním po celém světě. S byznysem má tudíž nepřeberné zkušenosti, a to má zase důsledky pro stávající americkou (zahraniční) politiku. Nepotrpí si na diplomatické finesy či opatrná gesta v mezinárodních vztazích. Svoje odborné zázemí mění s hravostí, hlavně aby bylo v souladu se samorostlým nazíráním. Čímž se prostor pro rozmáchlé ignorování kulturně-historických zkušeností jeho partnerů či soků násobí.
Coby standardní nástroj zahraniční politiky si Trump oblíbil hospodářské sankce. Nasazuje je vůči kdekomu. Nejpozoruhodněji jimi postihl nás, mnohaleté evropské spojence; ve sjednocování Unie inspirované unií americkou. Nově znamenáme spíše nepohodlný bezpečnostní přívažek či ekonomické konkurenty. Samorostlý prezident Trump tím bezradnou Evropu po letech tajeného transatlantického napětí hodil – jako převozník svého syna – rovnou na hlubinu. A plav…
S relativním prospěchem pro sycení vlastního narcismu nasadil Trump zostřené ekonomické (a jiné) sankce také proti „kimovskému“Pchjongjangu. Byť muselo být i slepým a hluchým, s výjimkou některých nadšeneckých žurnalistů, předem jasné, že KLDR na nukleární bojové prostředky nerezignuje.
Kdo se však hospodářské války Washingtonu již z principu nelekne, je Íránská islámská republika. Tady padla kosa na kámen. Jednak je Teherán ve všech aspektech jiná váhová kategorie než severokorejská diktatura, jednak se pevně drží vlastních tradic. Jejich dodržování mu může poškodit národní hospodářství anebo zvýšit určité domácí napnelismy. Ale nikomu a ničemu neumožní, aby teokracie „ztratila tvář“. Ani skrze konflikt tváří v tvář největší jaderné mocnosti.
Představitelé evropských států onen rys zjevně chápou a stejně tak nahlížejí jeho široké bezpečnostně-ekonomické souvislosti. Funkcionáři EU si totiž vybavují, v jaké vyjednávací náladě se uskutečnilo vídeňské rokování o íránské jaderné dohodě. Pročež se snaží, seč mohou, aby zachránili, co se ještě zachránit dá. Lobbují za udržení života Trumpem znegované mnohostranné úmluvy, ba poskytují Teheránu jakési finanční odškodnění. Z čehož jen tak mimochodem mezi řádky čteme, že s Bílým domem není rozumná řeč. Že se od sebe s EU vzdalují.
Hrdost doopravdy patří k základním rysům íránské zahraniční politiky. Ergo Američanova představa, že by dotyčný regionální aktér (ač po vyvinutí nemalého nátlaku) ustoupil ve prospěch nevýhodnější smlouvy, je hrubě iracionální.
Pro hlubší pochopení věci musíme jít do minulosti. Neprojevováním nacionalistické sebeúcty vůči USA si k pádu a exilu „dopomohl“Rezá šáh Pahlaví. Jeho svržení znamenalo konec dynastie, pročež zásadní odpor ke zrušené monarchii náleží k hodnotovým pilířům šíitské republiky.
Ta hned zpočátku ponížila zaoceánskou supervelmoc, když jí „na oplátku“obsadila ambasádu a uvězněné diplomaty propustila až po dlouhých čtyři sta čtyřiceti čtyřech dnech.
Potupu dosavadního velmocenského patrona, onehdy připomenutou úspěšným filmem Argo, v mezičase ještě znásobil propadák osvobozovací akce Orlí dráp.
Nechuť k poklonkování vyhnaného autoritáře stvořila též zajímavý paradox íránské historické paměti. V přísně islámském prostředí požívá úcty památka sekulárního premiéra Muhammada Mosaddeka (1882–1967). V padesátých letech minulého století úspěšného nepřítele Rezy Pahlavího. Stoupence nezávislého, sebejistého Íránu, jehož znárodňování ropného průmyslu přimělo Američany s Brity k efektivní podvratné operaci Ajax. Radikální rozchod republikánských ajatolláhů s dosavadními spojenci (frustrovanými navíc čerstvou porážkou ve Vietnamu) se vzápětí po roce 1979 přenesl do otevřené války se Saddámem Husajnem, jenž se pokusil využít sousedova revolučního oslabení.
Dostalo se mu za to přímé podpory významných států Západu. Ať pro zvrat záhy patové zákopové války udělal, co udělal. Pikantní je, že když byl irácký autoritář bývalými spojenci následně odstraněn, stalo se „Meziříčí“eldorádem íránských mocenských zájmů.
Ani další fáze poměru mezi Íránem a Spojenými státy nebyly v zásadě jiné. Stačí si vzpomenout na vyhrožování George W. Bushe vojenským vpádem anebo postupně končící „náhradní“válku v Sýrii.
Barack Obama se stal prvním, kdo se pokusil o průlom v permanentně napjatých vztazích, a vznikla Trumpem tolik kritizovaná smlouva. Anulování podpisu supervelmoci je tudíž katastrofa.
Íránští stoupenci smlouvy, včetně prezidenta Rúháního, jsou na domácí půdě napadáni, že naivně uvěřili tradičnímu nepříteli jejich originálního zřízení. Pokud nechtějí riskovat konec vlastních politických kariér, nemohou si dovolit jakoukoli „nadbytečnou“vstřícnost.
V neústupném postoji se Íránská islámská republika může opřít o pomoc členů BRICS, tedy Ruska, Číny, Brazílie, Indie a Jižní Afriky, ale nyní také, dosti netradičně, o zájmy Bruselu. Rovněž to je důsledek bizarních změn v americké zahraniční politice, jež jsou vlastně polibkem smrti možnostem usmíření.
Kdo se hospodářské války Washingtonu z principu nelekne, je Íránská islámská republika.