Krása druhé krajiny a Buggyra v ní
Dnes a zítra se v Mostě na závodním okruhu jede mistrovství Evropy trucků. Čeští borci Adam Lacko ze stáje Buggyra International Racing System a Frankie Vojtíšek z Czech Truck Racing zde před třemi posledními podniky seriálu v Zolderu, Le Mans a Jaramě budou útočit na co nejlepší umístění. Lacko má šanci ohrozit zatím nejlepšího muže seriálu – Němce Jochena Hahna. Do Mostu míří desetitisíce diváků. Předně jde o jeden z nejatraktivnějších sportovních podniků v kraji vůbec, ale i o jeden z nejhezčích a zpravidla nejdramatičtějších motoristických závodů ve střední Evropě.
Závody jsou atraktivní z mnoha důvodů, pro nás Severočechy však mají podle mne minimálně dva podstatné momenty. Jednak řada z nás patriotů považuje Buggyru, byť ji vlastní zahraniční skupina investorů Ryss & Lynx, za místní, protože má technologické centrum v Roudnici nad Labem, jednak se závody jedou na pěkném okruhu v nové krajině, s níž se tu sžíváme a která s tím, jak mizí staré hnědouhelné doly, nás obklopuje stále víc.
Konkrétně autodrom vznikal postupně od roku 1978 do roku 1983 na výsypkách bývalého povrchového Dolu Vrbenský. Popud k jeho vzniku dala tradice automobilových závodů v Mostě, kde se v posléze zbořeném městě jezdily desítky motocyklových a automobilových podniků od roku 1947.
Doly a provozy s nimi spjaté nevymažete a zrušenou krajinu na jejich místech je třeba obnovit. A ta pak může mít svou krásu, ne že ne. Teď nemám na mysli onen asfaltový okruh nebo nedaleké koňské závodiště, ale třeba jezero Milada na Ústecku nebo nové jezero Most.
Pokud nejste vyloženě ekologický radikál, jistý půvab „druhé krajině“, kterou tvoří lidé, uvidíte a přiznáte. Třeba právě u jezera Most, jehož napouštění ještě neskončilo, našly přirozeně domovy stovky živočišných druhů, které už ve volné přírodě mizí. Je tu doslova ptačí ráj.
Navíc se tu uskutečňuje zajímavý pokus, kdy u části vodní plochy – dlouhé dva a půl kilometru a široké jeden a půl kilometru – byla ponechána část vyvalené důlní stěny přírodě, ať si poradí. Zbytek je rekultivován tradičním způsobem – tvorbou sadů, lesů a cest.
I sem chodím rád. Občas tu hledám minerály. Stále se sem nesmí, vím to, ale ochranka vidí, že na březích, které nyní leží mnoho desítek metrů pod bývalými sklepy gotických domů, jež ustoupily rypadlům, nic špatného neprovedu, pouze seberu pár „šutrů“.
Jen je možná škoda, že se u jinak velkolepých krajinných děl za miliardy korun nenaplánovala modernější (a třeba i právě módní) sportovní infrastruktura jako třeba u Lužických jezer na hranici Braniborska a Saska.
Pár desítek minut jízdy od německo-českých hranic tu na místech hnědouhelných dolů dokončují napouštění zajímavé soustavy umělých jezer a kanálů, které obklopují desítky kilometrů cyklostezek s tak dokonalým povrchem, že ho pohodlně využijí i bruslaři, běžkaři na kolečkových lyžích nebo handbikeři. Za tři roky bude u jednoho z oněch jezer stát i luxusní akvapark. A přespat v přívěsu nebo stanu můžete bez obav na řadě ploch k tomu vyčleněných.
Česká vláda se v těchto dnech zabývá tím, co bude s obřím Dolem ČSA na Mostecku, kde by těžba měla skončit v roce 2024. Z té prašné hrůzy může vzniknout něco smysluplného. I moderního.
A věřme, že Adam Lacko na místě bývalé výsypky, odkud je vidět právě i činný Důl ČSA, soupeře řádně prožene.