Honosné sídlo skryté nad rušnou ulicí
Nad Plzeňskou ulicí se v kopci u Kavalírky tyčí indonéská ambasáda. Za zdmi bývalého hotelu se skrývá obří dřevěná stěna a mytický pták. „Je náročné naučit se česky, ten jazyk je asi jen pro Čechy“
Jedno překvapení za druhým nabízí ambasáda Indonésie v Praze. Prvním může být její umístění. Zatímco mnoho velvyslanectví je na Malé Straně či v Bubenči, stát složený ze zhruba 17,5 tisíce ostrovů má sídlo v kopci nad rušnou Plzeňskou ulicí u Kavalírky.
Funkcionalistickou vilu v roce 1926 postavil stavitel Bohumil Belada, který téhož roku přišel s první konkrétní představou pražského metra. Linky budované o desítky let později jeho návrh kopírovaly. Beladovi však museli svou vilu v 60. letech na popud vládnoucích komunistů opustit a dům připadl Indonésii, která stavbu po sametové revoluci od rodiny odkoupila.
Majestátnost stavby vynikne při pohledu od vstupní brány. Mezi ní a vchodem do budovy se rozkládá zahrada. Honosnější je však budova uvnitř. Ve vstupní hale ohromí ručně vyřezávaná dřevěná stěna zvaná gebyok.
Původní dílo bylo do Prahy zasláno z Indonésie v 90. letech. Stěnu se dveřmi mají obyvatelé Jávy mezi obývacím pokojem, kde vítají své hosty, a dalšími místnostmi ve svém domě. Stejně tomu je i na ambasádě. „Umístil jsem gebyok sem, a když přijdou hosté na návštěvu, ukážu jim ho a uděláme si společný snímek,“říká indonéský velvyslanec Aulia A. Rachman.
Ve vstupní hale, kde se schází Indonésané v Česku na výročí nezávislosti země, je však kromě gebyoku možné spatřit i několik dřevěných soch. Ta největší znázorňuje mytického ptáka garudu, který je i ve státním znaku čtvrté nejlidnatější země světa. Jde o stvoření z hinduistické mytologie, nejvíce je ale v zemi zastoupen islám. „Ale není to u nás jako na Blízkém východě,“dodává velvyslanec.
Od vstupní haly se lze po schodišti dostat do prvního patra, kde jsou na jedné ze stěn umístěny fotografie všech indonéských velvyslanců v Česku. „Jde o moje oblíbené místo tady na ambasádě. Jsem zde na své první misi a je pro mě čest mít tu svůj portrét s mými předchůdci ve funkci,“říká s pohledem na stěnu Rachman. SMÍCHOV Indonéský velvyslanec Aulia A. Rachman se považuje více za politika než diplomata, o to více umí překvapit, když bez okolků předvádí karate chvaty.
V Indonésii je prý populární hrou bowling. Hrajete také?
Je u nás oblíbenou hrou, ale na ambasádě ho hrají spíše mladší kolegové. Ale sport mám také rád. Dělám karate. Ještě jako student jsem byl šampionem. Mám druhý černý pásek a dostal jsem ještě jeden čestný.
Jak vedle sportu trávíte volný čas v Praze?
Hraji na saxofon ve své rezidenci a stále se na něj učím. Kromě hudby mám rád v Praze i zdejší balet.
Říká se, že Praha je pro diplomaty za odměnu. Je to tak i u vás?
Já jsem spíše politik než diplomat, ale pobyt v Praze je velmi příjemný. Češi jsou velmi vřelí a otevření cizím kulturám. Jste ochotní zkoušet
Kromě výhledu na město z terasy vily, která v jeden čas sloužila také jako hotel, se v areálu ambasády nachází ještě jedno zajímavé místo. Ne už však v samotné prvorepublikové vile, ale v dostavěném objektu vedle ní.
V něm se nachází sál s mnoha indonéskými nástroji, v němž se také pořádají kulturní akce a setkání. Jelikož se Indonésie skládá z tisíců ostrovů a na každém jsou odlišné kmeny, je problém s tím, aby mohly hrát všechny nástroje ve stejnou chvíli. Neladí k sobě. Proto se podle pracovníků ambasády hraje vždy jen na několik instrumentů, které připomínají xylofon.
nové a neobvyklé věci, což podle mne potvrzuje i to, že stále narůstá počet návštěvníků indonéské restaurace Garuda v Holešovicích. Loni jsem podnik s českým majitelem podpořil a stále přežívá. Je zde mnoho krásných budov v různých architektonických stylech. Ale mým nejoblíbenějším místem je Václavské náměstí, které má výrazné místo v historii téhle země. Chodím si tam sednout na kávu.
Kam jdete v Česku, když vám chybí domov?
Na Palackého univerzitu v Olomouci. Mám blízko k tamnímu šéfovi a učí se tam rovněž indonéský jazyk.
A jak jste na tom vy s učením českého jazyka? Učíte se jej?
V roce 2015 jsem začal brát lekce od učitelky. Ta teď jede do Ameriky, ale dosud jsem se stále učil český jazyk. Kdysi mi říkal velvyslanec Vatikánu: „Je velmi náročné naučit se česky, ten jazyk je asi jen pro Čechy.“A já to cítím stejně. Ale samozřejmě umím nějaká slova. (přechází do češtiny) Dobrý den. Jak se máte. Dobrý večer. Výborně. A také hezká česká holka. (ble)