I třetí Labyrint je návykový
Obě předchozí řady sledovalo nad milion diváků, ode dneška to mysteriózní krimi Labyrint zkusí potřetí. Tvůrčí tým zůstal, herecký má posily a vražedné nitky sedmi večerů řídí apoštolové.
Vodítko, které tvůrci zvolili, je docela originální; škoda, že je předem prozrazují reklamní upoutávky, přestože v seriálu se vyšetřovatelům rozbřeskne až někdy ve třetí epizodě. Nicméně fakt, že smrt si vybírá mezi dosavadními miláčky štěstěny a že se inspiruje osudy apoštolů, poskytuje dostatek napětí ve stylu Dana Browna.
Ještě pochmurnější
Vraždy podle systému jsou totiž vždycky atraktivnější. I když se postupně odhalí princip volby obětí a způsobu jejich zabíjení, neví se, kdo přijde na řadu příště, o totožnosti pachatele a jeho motivech nemluvě. Tedy žádná novátorská myšlenka, ale zabírá to spolehlivě. Zvláště když se přidá stylově přiléhavé vypravěčství, ještě o něco pochmurnější než minule, a život odlehlé vesnice s jejími spodními proudy vzájemných křivd: právě tam, na oltáři místního kostela, najdou první zohavené tělo.
Na rozdíl od „městských“zločinů, kde se to často hemží nudnými podnikateli, lobbisty či politiky, hlídá si venkov stále ještě opar jisté tajuplnosti, odkud se mohou zjevovat postavy blouznivců ze samoty, jaké vytvářejí netypicky Vladimír Kratina a Veronika Freimanová, nebo nerudného hrobníka v podání Marka Pospíchala.
Vesnický lynč
Obecně platí, že premiéroví „civilisté“vycházejí ze třetí řady Labyrintu zajímavěji než přece jen už obehraní kriminalisté, přestože týmu vedenému Jiřím Langmajerem přibyly sehrané posily v podobě Petra Stacha a Denisy Nesvačilové a přestože jejich šéf neboli Miroslav Donutil dostal od autorů vlastní tajemství. Svým osobitým způsobem navíc veteránům na pozornosti ubírá David Švehlík coby řadový obvodní policista, ale spíše obecní pastýř pokřivených lidských duší v osadě, ve které se schyluje k působivému hospodskému lynčování.
Pohání zvědavost
Výraznější dávka náboženské mystiky se zřejmě dostaví až postupně, v úvodních třech částech se pěstuje spíše stav ohrožení: jednak na psychiatrii, kde mlčenlivý mladík bez minulosti kreslí varovné obrázky, jednak v podzemním vězení, kde možná až příliš rychle odkrývají tvůrci karty. Nicméně nutno přiznat, že hrad Hardegg se zdá být pro přízračnou náladu přímo stvořený, ačkoli kamera Martina Šece velmi dobře ví, že obyčejná mlha dokáže účinkovat zlověstněji než celá sbírka mučicích nástrojů.
Pokračování si zkrátka drží solidní žánrový standard včetně pravidel, že pes i kočka v obraze musí být černí a že podzim či předjaří udělají pro atmosféru více než potoky krve. Ano, prostřihy uvádějící jednotlivá prostředí se zbytečně opakují a pouze nastavují čas, současně však platí, že profesionální struktura série popohání diváckou zvědavost díl od dílu.
I Labyrint III je zkrátka návykový, což k detektivce nutně patří. Zbytek jejích kvalit se ukáže až s logikou závěrečného řešení.