Jezdit bez bundy a rukavic je hloupost
Dech se mně zatají, hrdlo stáhne, srdce rozbuší. Není to nadšením, je to obavami. Již čtvrtý měsíc trvající teplé počasí vyhnalo na silnice tisíce motorek a skútrů. Chápu to, za mlada jsem se vesele proháněl na italské lambrettě, a to i v chladném počasí. Ovšem nepyšnil jsem se jen modrobílou kráskou, ale i na zakázku ušitou bundou z vepřovice, rukavicemi a pevnými džínami, obutím kotníkových tenisek. A samozřejmě dobře viditelnou, kvalitní helmou.
Snad také proto můj otec neměl chuť mně rozmluvit tento můj pokus zařadit se do mužského světa. Věděl také, že nejsem jeden z těch, kteří si myslí, že jsou nezničitelní. Že nejsem jako sousedovic Pavel, který na své jawě jezdil bez helmy, bez brýlí. Když mě Pavel jednou, jen jednou svezl z Dobešky do města a přes vymlácenou dlažbu ve Vyšehradském tunelu projel na plný plyn, věděl jsem, že takhle já nikdy jezdit nebudu. Já, když pršelo, jsem před Vyšehradským tunelem ze skútru sestoupil a lambrettu přes zrádné koleje převedl. Ano, byl jsem opatrný jezdec, i když občas jsem si mimo Prahu vyzkoušel jízdu naplno. Avšak to bylo snazší než jezdit po Praze. Přesto jsem ji, moji drahou lambrettu, třikrát položil, jednak dík mé nezkušenosti, jednak překvapen okolnostmi.
Ano, třikrát jsem ji zradil. Prvně to bylo, když na polní cestě mé přední kolo nezvládlo nečekané bláto. Skútr jsem tehdy pustil z rukou a nechal ho „zahučet“do křovin. Kromě zabláceného skútru a bundy jsem vyvázl bez škrábance.
Podruhé jsem uklouzl na naftou namydlené dlažbě. Stalo se to naprosto nečekaně, ještě dnes cítím to překvapení před 55 lety. Odnesl to jen odřený kryt levé kapoty a stupačka. Jen? Také moje ego, protože ten den jsem měl za sebou již dvě sezony ježdění a myslel jsem si, že vím, co dělám, že mne nic nemůže překvapit.
Třetí nehoda byla horší, tentokrát šlo o můj život. Jel jsem uprostřed dne podél u chodníku zaparkovaných aut na dnes pro dopravu zavřených Příkopech, když se přede mnou, znenadání, bez zapnutí blinkru odlepilo od chodníku osobní auto a vjelo mi přímo do cesty. Měl jsem na vybranou: buď do něj najet, nebo ve snaze se mu vyhnout strhnout skútr doleva, kde nebyla žádná překážka. To jsem také udělal. Typicky, osmipalcové přední kolo odmítlo drncat přes vystouplé tramvajové koleje, navíc ve 45stupňovém úhlu, a oba jsme šli k zemi. Já jsem se kousek sklouzl po zadku po dlažbě, skútr opět po levém boku, ale tentokrát i po nádherném, originálním štítu, než se po několika metrech zastavil. Měl jsem velké štěstí, že za mnou nejelo rychle žádné auto ani tramvaj; vše, co se hýbalo, včas za mými zády zastavilo.
Takže tři nehody, všechny – kromě odřeného skútru, rozmláceného štítu a naraženého loktu – bez následků na mém zdraví. Jistě by to nedopadlo tak dobře, kdybych byl oblečen, jako je dnes většina skútristů a skútristek. Dech se mi zatají, hrdlo stáhne, srdce rozbuší, když vidím na oslňující červené vespě jet v Podolí mladé děvče sice s helmou (to je předpis), ale nalehko oblečené do rozevláté sukničky, krásného tričínka a v sandálkách. Radost pohledět, hrůza pomyslet, jak asi dopadne ta nejjednodušší nehoda. A té se nikdo nevyhne. Když to dopadne tak dobře jako mé tři karamboly, kolik té krásné mladé kůžičky na rukou, na kolenou, na zadečku zůstane na silnici? Kolik kotníků a zápěstí se vykloubí i zlomí?
Není to nutné. Nemuselo by to tak být. Stačí investovat do kvalitní bundy (na trhu jsou i nádherné módní výrobky), rukavic a kalhot. Jinak by to ani nemělo být.