Poslední z Cesty do pravěku
Na filmovém platně vyprávěl příběh čtyř kluků, kteří při své cestě do minulosti dobyli svět.
Režisér Karel Zeman si před 65 lety vybral do filmu Cesta do pravěku čtyři dospívající chlapce. Vladimíra Bejvala, který představoval Jirku, benjamínka výpravy za mamuty a brontosaury. Zdeněk Husták ze Zlína byl představitelem Jendy a Toníka s fotoaparátem ztvárnil Petr Herrmann. Všichni tito představitelé světoznámého snímku bohužel již zemřeli. Posledním z filmové čtveřice zůstal Josef Lukáš. V rozhovoru pro MF DNES vzpomíná na to, jak v padesátých letech film vznikal, na své kamarády i na to, kam se po těch letech poděl deník, který v roli Petra psal a který v cestě čtyř kluků do dávné minulosti Země sehrál klíčovou úlohu.
Když jsem procházel filmové databáze, narazil jsem na různé údaje u vašeho roku narození. Který je správný?
Narodil jsem se v roce 1939 v rodině, kde jsme byli spolu s mladší sestrou. Otec byl úředník, matka v domácnosti.
Narodil jste se tedy do druhé světové války...
Ano, ale žili jsme v pohodě. Válku jsem jednou zaznamenal trochu nejasně při odchodu do sklepa v domě na Žižkově. Bylo to v době náletů na blízké Vysočany. Vybavuji si i konec války, kdy v ulici stála ruská auta a vojáci rozdávali lidem zamaštěné cigarety. Jinak jsem měl hezké dětství.
Jak jste se dozvěděl v 50. letech, že se hledají kluci do filmu Cesta do pravěku?
Po základní škole jsem přešel na osmiletku Na Pražačce, kde mě to potkalo. Jednoho dne se tam objevili lidi od filmu. Dívali se po nás, vybírali určité typy. Všimli si mě. Pak následovaly malé zkoušky ve formě etud. Třeba jsem si měl představit situaci, že jsem doma, sedím u stolu, náhle nám skočí do bytu divoké zvíře a já se leknu. Reagoval jsem, jak chtěli. Pak následovaly fotografické zkoušky. V té chvíli jsem ještě neměl bližší informace.
Co následovalo?
Až po nějaké době jsem dostal oznámení, že se jedná o výběr herců do připravovaného filmu režiséra Karla Zemana. Nakonec jsem prošel a můj otec jako zákonný zástupce za mě podepsal smlouvu na roli Petra. Honorář byl 400 korun za natáčecí den. Podotýkám, že to bylo ještě před měnovou reformou. Pak jsme se nejprve potkávali s asistenty režie, kostymérkou a producentem. Až později jsme předstoupili před pana režiséra Zemana.
Jak si vybral zbývající tři chlapce?
Nejmladší, Vladimír Bejval (hrál malého Jirku – pozn. red.), měl v té době za sebou už několik filmů. Filmovou zkušenost měl už předtím i Petr Herrmann. Podobným výběrem jako já prošel jen Zdeněk Husták z tehdejšího Gottwaldova, dnes už opět Zlína. Režisér Zeman nám vysvětlil děj filmu a náš úkol. Byl velmi laskavý a hlavně trpělivý. Takovou partu adolescentů nebylo někdy snadné zvládat. K tomu mu pomáhala i pedagogická poradkyně, vlastně učitelka, která nás měla „doučovat“, abychom úplně nezvlčili a doháněli zameškané hodiny ve škole.
S ostatními vybranými kluky jste si padli hned do noty?
Vztahy mezi námi se utvářely postupně a řídily se hlavně hierarchií, kdo byl jak starý, a kdo bude tudíž koho poslouchat v partě. Bylo to celé jedna velká sranda.
Ve scéně na zamrzlé řece v době ledové jste byli oblečeni nalehko. Kde všude jste s loďkou a kamerou byli?
Hrané scény se natáčely na přeskáčku na různých místech republiky, doba ledová v Jizerských horách na přehradě Souš. Pak také na zamrzlých rybnících v jižních Čechách. Těžiště exteriérových scén se odehrávalo na slovenské řece Váh po celé dva měsíce prázdnin v roce 1954. Nevím, jak dnes, ale tehdy byl tok Váhu neregulovaný se značným proudem. Byli jsme proto pod dohledem, aby se nic nestalo. Každý úraz by znamenal ohrožení natáčení. Významnou část filmu v karbonovém pralese jsme pak dělali v zaplaveném ateliéru v Hostivaři. Zážitkem bylo rovněž natáčení závěrečné scény u moře v tehdejší Německé demokratické republice na ostrově Rujana.
I z dnešního pohledu vypadají některé scény opravdu pozoruhodně. Jak vznikaly?
Pravěká zvířata byla vyrobena z různých materiálů a mistrně zakomponována do scén s námi. Příkladem je několikametrová maketa stegosaura, která byla postavena v měřítku jedna ku jedné za barrandovskými ateliéry.
Vy jste vlastně ve filmu vypravěčem, psal jste deník. Tehdy vás daboval Bedřich Šetena. Zvažoval režisér, že vám nechá váš vlastní hlas?
Režisér vymyslel pro každého z nás epizodu, která zapadala do scénáře. Moje byla úloha kronikáře, v jedné scéně mě pronásledoval pravěký pták. Režisér byl snad s výsledkem spokojen. Pravda, můj hlas nahradil, což jsem ani zpočátku nevěděl. Zkrátka nikdo není dokonalý.
Co jste zažívali poté, když se film dostal do kin?
Stali jsme se sice celebritami, ale ani jsme to nevnímali. Jen mě od té doby někdy známí nazývali „brontosaurem“. V tu dobu jsem již studoval střední průmyslovou školu. Celý film mistrně Zeman dokončil v roce 1955, kdy byla premiéra. Jak ukázal čas, téma bylo nadčasové, příběh zaujal jak dětské diváky, tak dospělé.
Herectví jste pak už nechal být, čemu jste se věnoval dál?
Další část života jsem prožil jako rodič dvou dětí nejprve v Praze a později v Rostoklatech u Českého Brodu. Pracoval jsem jako technik v leteckém opravářském podniku. Ve vesnici jsem byl také místostarostou a v letech 2006 až 2010 starostou. Žádný pomník jsem si nepostavil, práce na venkově je drobná každodenní činnost pro obyvatele. Po otevření hranic jsem také trochu cestoval.
S dalšími třemi „kluky“z Cesty do pravěku jste se potkali až po více než padesáti letech. Jaké to bylo shledání?
Měli jsme štěstí, že po letech jsme se nejprve setkali na akci jednoho magazínu, v němž psali o dětských hercích. Bylo to po dlouhých letech, tak jsme na sebe koukali trochu vyjeveně. Hlavní bylo, že další setkání následovala. Setkali jsme se i s dcerou pana režiséra Zemana.
Při natáčení dokumentu o režiséru Zemanovi vás mladí filmaři v roce 2014 znovu posadili na stejném místě do loďky, abyste zamávali mamutovi. Zkoušeli točit stejným způsobem, bez počítačů, jak se to opravdu dělalo v padesátých letech. To už jste byli jen tři, bez zemřelého Vladimíra Bejvala...
Ano. Vlastně jsme po dlouhé době šťastně žili nějaký čas ve vzpomínkách na mládí. Navíc se budovalo Muzeum Karla Zemana v Praze. Vše pak narušil odchod Zdeňka Hustáka a v letošním roce ještě Petra Herrmanna.
Co ten deník, který jste ve filmu psal, opatrují ho ještě někde na Barrandově či ve Zlíně, nevíte?
Nevím, kam se poděl. Rekvizity z filmu nemám doma žádné. Nejžádanější byla čepice rádiovka, kterou už nemám. Hodně věcí a dokumentace jsme rozdali při nejrůznějších příležitostech.
Čemu se teď v penzi věnujete?
Mám vcelku spokojený život, snažím se být fyzicky aktivní po celý rok.