Vyhráli, ač je dávno známe

Literární cena Knižního klubu letos zamířila do rukou scenáristy, dramaturga a nyní i spisovatele Miloše Cajthamla. Jeho vítězný román nazvaný Na odstřel řeší ztrátu rodičovských vzorů, náklonnost k násilí a význam přátelství v dospívání. Bohužel však nep

Román Na odstřel je krátkým ústřižkem ze života dvou dospívajících kamarádů, Toma a Marka.

Dva ostrostřelci

Zatímco Tom disponuje v životě vším, od intelektu až po peníze, Markovi se rozpadá pevná půda pod nohama. Vzdělaný otec přichází o práci, matka odchází z domova. Setkání s Tomem, o dva roky starším, se tak pro Marka stane kýženým vykoupením.

Tom mu ukáže svět, kterému vévodí sex, alkohol a čas od času úkol někoho zastřelit – paintballovou pistolí. Je totiž členem skupiny, jež společně „zabíjí“náhodné kolemjdoucí. Čím víc jich kdo sprovodí ze světa, tím víc patří do party.

Jenom stereotyp

Výraznější zápletka však nepřichází, respektive se objevuje až v závěru knihy, kdy ji Cajthaml s naprostou lehkostí hází do koše a nevypráví dál. Román Na odstřel se tak na jedné straně čte jedním dechem, hltavému jazyku mladšího Marka a uspořádanějším vnitřním monologům staršího Tomáše jednoduše nelze upřít sílu. Ale na straně druhé už po pár desítkách stran začne kniha narážet na přehnaný stereotyp a koncepčnost.

Žádná z postav se nevymyká. Chovají se naprosto předvídatelně. Všechno to jsou prototypy hrdinů, jež dávno známe. Správňácký otec, který v byznysu nezná bratra. Ztroskotaný akademik končící u Technických služeb. Matka, jež se kvůli neschopnému manželovi vykašle na vše včetně syna. A tak dále.

Porota dost možná při volbě sázela na sociální rozměr, který má ukázat, kam až dnes může dospívání zajít a jak rychle se z chlapců stávají muži, byť jen na oko. Jenže svět je barevnější než ten Cajthamlův, i když nehýří jasnými barvami.