Papež, #metoo a krvelačné pojetí spravedlnosti
Petra Suchomela, spolupracovníka MF DNES
Až zjistíte, že váš penzionovaný zaměstnanec v sedmém organizačním stupni spáchal před pětadvaceti lety něco ohavného, měli byste okamžitě svolat tiskovou konferenci, skutek detailně popsat novinářům, omluvit se, zrušit firmu, celý svůj majetek věnovat neziskovkám a odejít do důchodu. Tam si to patrně hodíte a na zemi se obnoví ráj.
Nic naplat, že onen pracovník nejednal v mezích svého pověření, že to pověření dokonce úplně popřel. Pokud ho teď nezadupete do země a sami si přitom nerozpáráte břicho, jste stejným zločincem jako on.
Tlak na nejrůznější „odstupování papežů“kvůli zneužívání dětí kněžími je starý, ale teprve nedávná pozoruhodná kampaň #metoo nabízí klíč k jeho podstatě: touha po krvi v reakci na letitý zločin není ničím jiným než výtryskem primitivního, buranského pojetí spravedlnosti. Zlo se v něm dá vymazat zlem jiným, ukradený denár napraví useknutá ruka, vraždu odčiní zavraždění vrahova bratra.
Vyspělé pojetí spravedlnosti nedovoluje reagovat na zlo zlem. Trpělivě a nákladně hledá naopak dobro, jež by zlo odzbrojilo a napříště mu zamezilo: izolovalo pachatele, pokusilo se o nápravu, zabránilo opakování.
Křovácky primitivní je oproti tomu tažení, jež vystřihává z filmu herce, který před čtvrtstoletím někoho pohladil po noze, nebo vyzývá k odchodu papeže, jenž na vahách vážil dávná cizí provinění, rozlišoval stovky vrstev a okolností.
Nikdo nezpochybňuje, že sáhne-li kněz, učitel či kdokoliv jiný na dítě, má být tvrdě potrestán. Odsouzen a izolován od prostředí, odstaven od služby a předán vyšetřovatelům. Tupá poptávka po „padání hlav“napříč desetiletími zeměmi a kontinenty však nemá nic společného s hledáním trestu. Je plodem podvědomého dětinského pocitu, že ublíží-li se někomu dalšímu, původní zločin se vyruší a zmizí, jako když do nárazníku vychýleného srážkou kopnete z druhé strany.
Zneužije-li učitel dítě, pak je dítě hlavní obětí, ne však jedinou. Zločin zasáhne mnohem větší okruh lidí – rodiče, sourozence, spolužáky oběti, rodinu pachatele, jeho kolegy... a to včetně ředitele, který si pedagoga vybral, aby ho při výuce zastupoval.
Vysílá-li papež do světa biskupy a biskupové do farností kněze, aby tam po důkladné formaci sloužili jejich jménem, pak jsou nepochybně „sekundárními poškozenými“v situaci, kdy jejich vyslanci konají pravý opak svého pověření.
Svěří-li vám šéf peníze, aby jimi firma přispěla na boj proti gamblerství, a vy je prohrajete v automatech, pak jste konali opak toho, co vám šéf uložil, podrazili jste ho, způsobili mu škodu. Je-li však navíc obětí někdo třetí, bude šéf v extrémně obtížné roli – oběť byla poškozena jeho jménem a dovolává se jeho odpovědnosti za to, že byl on sám těžce podražen.
Správný je tlak na církev, aby byla důslednější při formaci a výběru kněží, zdokonalovala prevenci, aby zločiny důsledně hlásila úřadům a pachatele okamžitě odstavila od služby. Samozřejmě, že má rezignovat biskup, který z pohodlnosti nechal zločince dál řádit a ohrozil tak někoho dalšího.
Snaha obnovit zemský ráj tím, že ze spolupoškozených uděláme bez přemýšlení spoluobviněné, je však jednou ze soudobých forem čistého zla, sofistikovaně se schovávajícího za dobro. Řešil-li papež či jeho spolupracovníci situaci nejednoduše, s přihlédnutím k okolnostem, rozvážně a delikátně, nezbývá než doufat, že ustojí tlak krvelačných zastánců primitivní spravedlnosti a obhájí tím spravedlnost vyspělou.