Švédská vzpoura občanů

Včera se ve Švédsku volilo a dnes je jasné jedno. Oslabují zavedené strany a posilují Švédští demokraté. Je to švédský i celoevropský příběh o zaslepenosti elit. Ale i příběh se šancí na happy end.

Protestní strana Švédští demokraté získala v roce 2010 jen 5,7 procenta, o čtyři roky později to bylo již 12,9 procenta a letos, jak se všeobecně předpokládalo, další přírůstek. Tato číselná řada vypráví příběh o nespokojené společnosti, nečinné vládě, rostoucím protestu a opožděné změně politiky.

Je to švédský, ale i celoevropský příběh o zaslepených a zbabělých elitách, které neplní své povinnosti, a o frustrovaných občanech; příběh o zklamané důvěře v demokracii, o ztrátě iluzí, vyhozených penězích a hlavně o nevinných obětech.

Ale je to také příběh se šancí na happy end. V celé Evropě se pomalu, ale jistě prosazuje zdravý rozum nebo je to prostě pud sebezáchovy. Lidé se proti svým vládám bouří nejenom v Rakousku, v Itálii a v Německu, ale i ve Skandinávii. Ale co všechno se muselo stát, než k tomu došlo.

Kdo tu vlastně vládne?

V Evropě probíhá nekonečný spor o to, kdo určuje témata, která mají vlády řešit. Je to většina společnosti, nebo jen elity?

Obyčejní lidé se vládnoucím marně snaží sdělit, že spásu klimatu, péči o nepřizpůsobivé cizince a vlastní exotické menšiny nepovažují za to nejdůležitější. Voliči nestojí o politickou ezoteriku. Nechtějí, aby vlády řešily to, co prý možná bude za padesát let. Úplně by jim stačilo, kdyby se dnes a tady staraly hlavně o bezpečnost a hospodářský rozkvět jejich vlastní země.

Ale to je nesnadné, a proto se tomu politici vyhýbají. Za vydatné mediální podpory přehlížejí „nežádoucí“témata a okřikují nespokojené občany, že prý rychlá a jednoduchá řešení neexistují.

Spor o to, kdo má nárok určovat politická témata, dosud pro sebe vždy rozhodly elity. Prý o tom, jakým požehnáním pro všechny je euro nebo evropská integrace, nemají normální lidé ponětí. A zatím jim to procházelo. Ale když se politici začali vyhýbat nesnadným řešením i v případě migrace, tak jim lidé vypověděli poslušnost. A najednou se ukázalo, jak neudržitelná je celá argumentace o právu elit určovat směr.

Spiklenecké teorie mluví o tom, že migrace je součástí ďábelsky rafinovaného plánu všemocné nadnárodní elity, jak rozmělnit bílou civilizaci. Já tvrdím, že se spíše jedná jen o další příklad selhání vládnoucích, protože jsou (až na světlé výjimky) průměrní, líní a často i zbabělí.

Díváme-li se na hemžení v parlamentech a vládních centrálách opravdu realisticky, tak vidíme hlavně obleky bez obsahu. Vidíme ty, kteří nejraději nemění nic, jen aby se vyhnuli nepříjemným rozhodnutím a kritickým titulkům v novinách.

Nespokojeným občanům proto tvrdí, že jednoduchá a rychlá řešení neexistují. To sice zní na první pohled rozumně, ale je to jen výmluva. Ona totiž jiná než „rychlá a jednoduchá“řešení znamenají, že se nestane nic.

Rychlá řešení existují a fungují

Rozhořčení občané pak vidí protestní strany jako jedinou obranu proti svým slabošským politikům a popleteným vzdělancům. A vládnoucí reagují opravdu až tehdy, když jejich moc bezprostředně ohrožují strany, jako je Lega Nord, AfD nebo Švédští demokraté. A pak konečně dělají to, co si přeje většina obyvatel kontinentu, a to, čemu se oni chtěli vyhnout: tvrdá a jednoduchá opatření.

Kdyby Angela Merkelová jezdila po Africe a nabízela investice tři roky před migrační vlnou, a ne až tři roky po jejím vypuknutí, Německo by dnes nebylo „bohatší“o dobrý milion lidí a chudší o sociální dávky, které si přišli vyzvednout osobně.

Ale protože to neudělala a navíc neměla ani odvahu zavřít hranice, tak jí dnes nezbývá nic jiného než rázná a tvrdá řešení. Přesně taková, jaká přijal bruselský summit před dvěma měsíci a která se dají vyjádřit pojmem „pevnost Evropa“.

Kdyby všichni evropští politici konali svou povinnost, k migrační vlně roku 2015 by vůbec nedošlo. Ale oni začínají uskutečňovat správnou politiku, až když jim nic jiného nezbývá. S tříletým zpožděním zavřou hranice; ve Švédsku stejně jako v Itálii.

Přijde happy end?

Co nás učí příběh o zaslepených a zbabělých elitách a frustrovaných občanech? Co by se mělo změnit, aby evropský příběh opravdu dobře dopadl?

Na prvním místě je nutná změna myšlení a chování vládnoucích. Nesmějí si přisvojovat více moci, než jim v reprezentativní demokracii náleží. Jejich úlohou není budovat vzdušné zámky, nýbrž řídit se podle vůle většiny občanů. Politická třída je tady „pouze“od toho, aby rozpoznala rizika, poměřila je svými omezenými možnostmi a soustředila se výlučně na to, dělat včas to, co je nutné a zároveň i dosažitelné.

Předpokladem proto je pochopit, že náš svět je tak složitý a lidské schopnosti tak omezené, že politika může mít jen velmi skromný cíl. Udržet společnost v chodu a odvrátit od ní nejakutnější nebezpečí. Ale to, co je k dosažení těchto cílů nutné, je třeba rychle a rozhodně udělat. A i když se nám to nemusí líbit, smiřme se s tím, že v našem složitém světě mohou fungovat právě jen jednoduchá řešení. Je prostě třeba rychle a rozhodně jednat, a ne jenom vyjednávat.

Smiřme se s tím, že v našem složitém světě mohou fungovat právě jen jednoduchá řešení.