Nemocný tým bez tváře. Čas na změnu lékaře?

Den po zpackaném utkání přišel před novináře a nechtěl být za diplomata. Mluvil na rovinu: Drsně, ale trefně. Pavel Kadeřábek, obránce fotbalového národního týmu, se za nic neschovával a do diktafonů pronesl: „Jak jsme se předvedli na hřišti, to byla katastrofa. Všichni vidíme, že nám pomalu ujíždí vlak.“

Vybavíte si, že by někdy fotbalový reprezentant podobně kriticky pálil do vlastních řad? Stává se to skutečně výjimečně.

Když už tak silná slova zazní, je to, jako kdyby zahoukal alarm. Znamení, že národní tým je ve vážné krizi a i hráči cítí, že se možná řítí do propasti, ze které se těžko hledá cesta zpátky.

Že na úvod Ligy národů, nově vzniklé soutěže, skrývající možnost přímého postupu na mistrovství Evropy, prohráli ve čtvrtek s Ukrajinou 1:2? To by samo o sobě taková katastrofa nebyla. Ale způsob, jakým k porážce došlo, varuje.

Češi rychle vedli, ale pak vůbec nestíhali a jen zaskočeně sledovali, jak je soupeř, kterému by se papírově měli kvalitou rovnat, rozebral – a v nastavení urval tři body.

Že by snad doma zkusili vnutit Ukrajincům svůj rytmus? Ani náznak. V porovnání s hosty si vyměnili přesně o polovinu přihrávek méně, ztuha se prodírali ke střelbě a vzadu často totálně zmatkovali.

Z toho vyplývá smutný závěr: národní tým je dlouhodobě nemocný a léčba, o kterou se trenér Karel Jarolím už přes dva roky pokouší, zkrátka nezabírá.

Zkušený trenér prostřídal několik metod, kterými se chřadnoucího pacienta snažil postavit na nohy: celkem za pětadvacet měsíců ve funkci povolal jedenašedesát hráčů, zkoušel rozestavení se třemi i čtyřmi obránci, točil sestavou a hledal ideál.

Jenže jeho snaze zoufale chybí výsledky. Nezdar v kvalifikaci o mistrovství světa se s přimhouřenýma očima dal omluvit tím, že postup nebo aspoň účast v baráži padl na oltář systematické obměně. Jenže ta nic neřeší, tým dál působí jalově a často si neví rady ani proti soupeřům, se kterými dřív nemíval potíže.

Z letošních pěti zápasů tři prohrál, přesvědčivý byl jen proti slabé Číně – a to ještě až ve druhém poločase.

Reprezentaci chybí tvář. Marně se hledá někdo, kdo vnese do hry myšlenku a prvek překvapení, aby nebyla strnulá, statická a předvídatelná. A také lídr, který tým strhne, když to na hřišti neladí.

Dávno se ví, že Jarolím nemá k dispozici světový materiál. Ale je zbytečné donekonečna plakat nad tím, že je pryč doba Nedvědů, Poborských, Rosických. To, že trenér pracuje s hráči, kteří jsou výkonnostně o level níž, by nemělo omlouvat, jak se tým trápí. Je evidentní, že nemá na to, aby strašil Evropu, ale mělo by z něj být aspoň cítit, že ví, jakou cestou chce za výsledkem jít a čím se chce na hřišti prezentovat.

V tom je největší svízel – nic takového ze současné reprezentace nevyzařuje. Nevidíte, že by dělala pokroky, spíš se pohybuje stylem krok vpřed, dva kroky vzad.

Když už přijde náznak zlepšení, další utkání hned zase vrátí fanoušky na zem. Část z nich pořád zápasy začíná sledovat s nadějí, že se tým zázračně probere, jenže často stačí pár minut, aby poznali, jak všechno hapruje.

Tak jako ve čtvrtek proti Ukrajině. Našlapaný stadion v Uherském Hradišti se těšil na premiéru v Lize národů, gól fanoušky navnadil, jenže pak místo sebevědomé české jízdy sledovali ukrajinský kolotoč.

Pacient zůstává v kritickém stavu a zdá se, že je načase kromě léčby změnit i doktora. Pokud reprezentanti nebudou přesvědčiví ani dnes v Rostově v přípravě proti Rusku, potvrdí se, že Jarolím potřebuje víc času, než si národní tým může dovolit.