Na konci stěny visí olympijské zlato
Lezec Adam Ondra si na MS zkoušel, co ho bude čekat v Tokiu
Co na tom, že v innsbrucké sportovní hale právě probíhá zcela jiná soutěž. Pět kruhů na fasádě i název Olympiaworld jsou pro Adama Ondru mementem. Právě tady začíná jeho cesta za olympijským zlatem.
Když do Innsbrucku přijel, natočil český lezec poutavý spot s výmluvným jménem Cesta do Tokia. Už za dva roky se v japonské metropoli rozhoří z Řecka donesený oheň. Poprvé se bude na olympiádě bojovat o cenné kovy na lezecké stěně. A Ondra bude favoritem. „Olympiádu chci vyhrát,“neskrývá. „Tenhle světový šampionát je pro mě odrazovým můstkem,“vysvětluje 25letý reprezentant.
Na mistrovství světa totiž prvně zakouší kombinaci, kde o medailích rozhoduje součin umístění z lezení na obtížnost, bouldering a lezení na rychlost. Jednotlivé medailové boje ve třech disciplínách v Innsbrucku zároveň slouží jako kvalifikace do kombinace, kritizovaného formátu zvoleného pro tokijskou olympiádu.
Pro Ondru to není nejšťastnější řešení, raději by usiloval o zlato v každé disciplíně zvlášť. S chutí by vynechal rychlost a zaměřil se jen na bouldering a milovanou obtížnost.
„Jenže nic s tím nenadělám. Dlouhé měsíce jsem se srovnával se zklamáním, ale nakonec jsem to přijal. Kdyby nešlo o olympiádu, rychlost bych netrénoval,“přiznává. Proč? „Ta disciplína mě neláká.“
V jejím tréninku však nakonec přece jen našel zalíbení. „Zatím mě to baví víc, než jsem čekal,“je příjemně překvapený. „Horší to bude, až dosáhnu na nějakou vyšší úroveň a budu dělat pokroky už jen pomalu a po velkém úsilí.“
Ondra nemá nereálné cíle. Ví, že nemůže v rychlosti konkurovat světové špičce ani svým soupeřům z obtížnosti a boulderingu. „Ti lezou za šest a půl sekundy. To nedám. Rád bych lezl za sedm a půl. I to je pro mě pořád dost daleko.“
Ještě než se s neoblíbenou disciplínou v Innsbrucku popasuje, stihne leccos. Už v neděli obhajoval titul v obtížnosti, pokusil se o zlatý hattrick – na MS zvítězil také v letech 2014 a 2016. Vinou smolné souhry okolností však třetí titul nepřidal.
Ve finále sice nevylezl nikdo výše než on, s Rakušanem Jakobem Schubertem ovšem Ondra při shodném skóre prohrál kvůli slabšímu semifinálovému výkonu. „Tam jsem si to protaktizoval, nestihl jsem se zahřát a měl jsem suchou kůži,“mrzelo ho.
„Ale nebyla to jeho chyba, nikdo nemohl tušit, že tolik závodníků před ním spadne tak nízko a on půjde na řadu tak brzy,“zastal se ho šéftrenér Tomáš Binter.
Sám Ondra byl ze stříbra rozpačitý, po chvíli však přece jen zisk cenného kovu docenil. I kvůli tomu, že na svém finálovém vystoupení nenašel zásadní nedostatky. Zároveň věděl, že skončil na nesmírně těžkém chytu. „Ten krok byl úplné UFO,“divil se jeho náročnosti.
Je to odrazový můstek
Mezi naprostou elitu patří fenomenální sportovec i v boulderingu, ostatně na šampionátu v této disciplíně obhajuje stříbro. Právě medailová umístění v obtížnosti a boulderingu jsou Ondrovým plánem, jak triumfovat na olympiádě i přes její nepříznivý formát.
„Pokud obě vyhraju, bude malá pravděpodobnost, že zlato nezískám. V kombinaci se totiž počítá nejnižší součin umístění,“přibližuje. Je lepší vynikat ve dvou disciplínách než být solidní ve třech. 1x1x40 je méně než 8x8x8. A nejnižší součin vítězí. Jak teorie funguje v praxi, poznává Ondra právě v Innsbrucku.
Odrazový můstek. Ondra zvolil pro pojmenování začátku olympijské mise stylová slova. Vždyť lezecký šampionát probíhá jen dva kilometry od legendárního Bergiselu, kde se už téměř sto let odrážejí za vavříny skokani na lyžích.
Adam Ondra se v Innsbrucku „odpíchl“za triumfem v jiném sportu. A za dětským snem. „Už jako dítě jsem snil o tom, že polezu na olympiádě,“řekne. Tu a tam si na tokijskou výzvu vzpomene. „Teď žiju mistrovstvím, ale vzadu v hlavě to mám.“