Kajakář Prskavec celkově vyhrál Světový pohár

Kajakář Jiří Prskavec se stal celkovým vítězem Světového poháru ve vodním slalomu. Mistr světa z roku 2015 a bronzový z olympijských her v Riu de Janeiro obsadil ve finále ve španělském Seu d’Urgell třetí místo a to mu bohatě stačilo na to, aby udržel vedení. Obhájce trofeje Vít Přindiš obsadil ve finále kajakářů sedmé místo a celkově získal bronz. Tereza Fišerová, loňská vicemistryně světa, k vítězství na deblkanoi s Jakubem Jáněm přidala v singlu celkově čtvrté místo. (ČTK)

Je to paradox. Vuelta, dnes nejkopcovitější ze všech cyklistických závodů Grand Tour, neměla do roku 1975 na programu ani jeden horský dojezd. Teprve pak poslali organizátoři peloton poprvé na pyrenejský Formigal. Třiadvacet let poté, co se v Alpe d’Huez uskutečnil první horský dojezd Tour.

Ještě před deseti lety si Patrick Lefevere, majitel stáje Quick-Step, posteskl: „Koho baví při Vueltě pět etap po sobě v pampě?“A ještě v roce 2011 se tehdejší nováček Dan Martin divil: „Tady se některé etapy jedou i po dálnicích!“

To je pryč. Pohřbeno v minulosti. Javiér Guillén, ředitel závodu, totiž vyhlásil: „Pracujeme na osobnosti Vuelty.“Uvažoval prostě. Španělsko je zemí vrchařů, proto i Vuelta bude jejich závodem. „Kopce jsou tím, co na ní fanoušci mají rádi,“říká. A těch je zde požehnaně. Klidně i jedenáct horských dojezdů v jediném roce. Letos osm.

Mark Cavendish nazval Vueltu závodem „stupidním“a ke sprinterům nepřátelským. Guillén kontroval, že je mu to sice líto, ale: „Každým rokem nám stoupá sledovanost.“

Ve svých horách nabízejí Španělé dokonalý mix. Nejen prověřené, slavné a brutální vrcholy, jimiž jsou asturijské Angliru či jezera Covadongy, ale vždy i cosi nového. „V každém ročníku představíme nové stoupání,“slíbil Guillén.

Stále je kde nalézat. Od Sierry Nevady na jihu přes pohoří nad Madridem až k severním Picos de Europa a k Pyrenejím, byť tam v posledních letech demonstranti skandovali: „Katalánsko není Španělsko.“

Též sobotní stoupání na Les Praeres bylo naprostým nóvem.

Nad asturijským městečkem Nava odbočujeme na čtyřkilometrovou silničku vzhůru, zprvu vyasfaltovanou, později jen z betonovo-kamenité drti. Je tak úzká, že počet aut, která sem organizátoři vpustí, je drasticky omezen a reportéři se sdružují.

Sedím v dodávce s Juanem Antoniem Flechou, kdysi vítězem etapy Tour a jezdcem týmu Sky a dnes nejznámějším cyklistickým komentátorem. Praeres si sám vyšlapal už v létě. „Duro, duro,“opakuje při pohledu na trať. Tvrdé, tvrdé. Pedro Delgado, šampion Vuelty z 80. let, nazval tento kopec „malým Angliru“podle nejobávanějšího stoupání na scéně Grand Tour. „Jenže na Angliru v některých úsecích vydechnete. Tady je to tak dlouho tak strmé,“srovnává Flecha.

Silnice je hrbolatá, krajnice žádná, vlevo skála, vpravo hluboký příkop, na betonu fandící dav.

„Žádný podobný dojezd by Francouzi při Tour neschválili. Řekli by, že nahoru nedostanou všechnu svoji infrastrukturu. Vuelta má jiné zákonitosti,“řekne Flecha. Tady jsou stoupání divoká, syrová, nezvyklá. V ročníku 2016 končila horská etapa dokonce na základně protiletadlové baterie, kde na části posledního kilometru kvůli státní bezpečnosti zakázali i diváky.

„Fanoušky musí kopce jako Praeres bavit,“soudí Jan Hirt. „Jsou pro ně super podívanou.“Pro ty u obrazovek i na místě, kterých dorazily tisíce. Vyjíždíme nahoru čím dál pomaleji. Flecha na mě mrkne a navrhne: „Trochu si zafabulujeme.“

Vykloní se z auta a křičí: „Pozor, uvolněte trať. Quintana útočí. Vede už o minutu.“Co na tom, že cyklisté jsou zatím 40 kilometrů daleko. Některé z diváků nesledující v mobilu online přenos přinejmenším na chvíli zmate.

Když policejní auta dočasně zatarasí výjezd k cíli, Flecha jde poslední kilometr po svých a plácá si s diváky. „Možná ten Quintana dnes vážně vyhraje. Ale i Yates vypadal dobře,“říká mi za pochodu.

Zaútočí posléze oba. Quintana kilometr a půl před metou. „Příliš