Suché řeky urychlují globální oteplování
Nová studie, na níž se podílel tým českých vědců, ukázala, že se z vysychajících potoků a řek uvolňují skleníkové plyny.
BRNO Kvůli letošnímu velkému suchu je v potocích a řekách mnohem méně vody. Vltava je na některých místech pouze na 40 procentech normálního průtoku, některé menší toky úplně vyschly.
Vědci nedávno přišli s překvapujícím zjištěním. Vysychající toky jsou nejen důsledkem klimatické změny, ale samy mohou k ohřívání planety dramaticky přispívat. Jsou totiž zdrojem skleníkových plynů, kvůli nimž se ze Země hůře uvolňuje teplo, a dochází tak k oteplování.
„Chtěli jsme vyčíslit, o kolik naroste celkový objem oxidu uhličitého z celosvětové říční sítě, když do něj započítáme i vysychavé toky. Dospěli jsme k závěru, že to může být až o 152 procent více,“představuje výsledky hydrobiolog z Masarykovy univerzity v Brně Petr Pařil. Na studii se podíleli vědci z celého světa, Pařil vedl český výzkumný tým.
Jinak řečeno, vědci zjistili, že se z vysychajících koryt může uvolňovat větší množství oxidu uhličitého než z vod, které permanentně tečou. Doposud totiž všechny studie zkoumaly jen tyto nepřetržitě tekoucí vody. Případně docházely k závěru, že podíl emisí skleníkových plynů z vysychavých toků je zanedbatelný.
Můžou za to přívalové deště
„Mohlo se proto zdát, že vysycháním koryt oxidu uhličitého ubývá a my si tak můžeme dovolit více emisí z průmyslu nebo zemědělství. Tak to ale není,“upozorňuje vědec Pařil. Právě nastavení emisních limitů v průmyslu je jedním z důvodů, proč hydrobiologové stav říční sítě sledují.
Problém však není v suchém korytě jako takovém. Oxid uhličitý se začne uvolňovat v momentě, kdy se koryto opět zaplaví. Typicky přívalovým deštěm.
Uvolňování emisí způsobují bakterie, které se po zaplavení vodou rychle aktivují a rozloží v korytě nashromážděné větve, listí, rostliny nebo další materiál.
Extrémní sucha trápí Česko už čtvrtým rokem. „Ve srovnání s dlouhodobým průměrem pro měsíc září je teď Vltava v Českých Budějovicích na 44 procentech svého průtoku. A evidujeme, že některé drobné potoky úplně vyschly. To je případ třeba Ratiborského potoka nebo přítoku Berounky – potoka Klíčava,“vyjmenovává příklady českých vysychajících toků mluvčí Povodí Vltavy Hugo Roldán.
Výzkumníci v čele s Pařilem měřili hodnoty emisí v povrchových vodách v Bílých Karpatech, Hostýnských vrších či na Znojemsku. Tyto oblasti si vybrali hlavně proto, že jižní a východní Moravu dlouhodobě sužuje sucho nejvíce.
Celkově se pak na studii kromě českých vědců podíleli experti z dalších 22 zemí ze šesti kontinentů. Závěry letos publikovali v prestižním přírodovědeckém časopise Nature Geoscience.
Vysoké hodnoty emisí naměřili vědci ve vyschlých korytech pouštních toků, což bylo pro ně samé překvapením. Spočítali, že jedním zaplavením takového toku z přívalového deště, v němž se organický materiál kumuloval několik let, může zvýšit objem emisí celkově z říční sítě až o 10 procent.
Jako vzorky pro mezinárodní studii hlavní výzkumné laboratoře IRSTEA ve francouzském Lyonu posloužily větve, listí nebo rostliny sesbírané v suchých korytech, a to z toků z celého světa.
Pařil nicméně poukazuje na to, že vysychání toků není nic neobvyklého. Napříč světem vysychavé toky dokonce převažují. Teď jich však přibývá.
Česko jako Středomoří
„V naší zóně mírného klimatu panuje obecná představa, že je to něco nepřirozeného. V potoce by přece měla být voda. Avšak říček a potoků, které historicky nikdy nevyschly, je spíše menšina,“doplňuje vědec.
Česko se tak podle něj přibývajícími vyschlými toky může do budoucna začít podobat středomořským státům.
Organismy z českých toků pak porovnává s těmi žijícími ve francouzských vodách. Jeho nejnovější zjištění ukazují, že tamní organismy jsou vůči suchu odolnější, protože ve Francii je sušší klima.
„Zejména na jihu Francie existuje fenomén vysychání už dlouho a organismy jsou tomu přizpůsobené a dokážou se s ním vyrovnat. U nás je vysychání toků v takovém rozsahu poměrně nové, takže je to někdy o náhodě, který organismus v potoce přežije,“říká.
Mizení ryb, raků i perlorodek
Pařil teď sleduje vliv vysychání na organismy, které ve vodě žijí. Nejen na ryby, ale především na vážky, jepice a chrostíky, které – jak s úsměvem poznamenává – mohou lidé znát z Ferdy Mravence.
Zvláště ryby suchem trpí značně. Ve zbytkových tůních mají jen málo kyslíku, kvůli čemuž hromadně hynou. Dokonce v důsledku dlouhodobého stresu někdy nepřežijí ani to, když je někdo z vody vyloví a vrátí zpátky do vody.
Výsledkem několikaletého vysychání může být dokonce to, že některé organismy z toků úplně zmizí. Kromě ryb se to týká třeba raků a škeblí.
„Je to příklad chráněné perlorodky. Vyskytuje se kromě Šumavy v několika potocích na Ašsku, které však vysychají. Ochranáři je proto musí přenášet do zavodněných úseků, aby jejich populace vůbec přežily,“uzavírá Pařil, jenž se této problematice věnuje dlouhodobě.
Odborníci z projektu Biosucho, který mapuje toky ohrožené vyschnutím, zjistili, že v Česku hrozí vyschnutí zhruba třetině menších toků. Právě potoky a menší říčky – nikoli velké řeky – přitom tvoří většinu říční sítě v Česku.
Na jihu Francie existuje fenomén vysychání už dlouho a organismy se s ním dokážou vyrovnat. U nás je vysychání toků v takovém rozsahu nové, takže je to o náhodě, který organismus v potoce přežije.
Petr Pařil, hydrobiolog