Nový návrh: k soudu jedině s advokátem
„Nejdřív se musí vyřešit, zda na to lidé budou mít,“říká soudce Petr Šuk o chystané povinnosti mít u soudu advokáta. Počítá s ní návrh procesního kodexu.
Expertní komise složená zejména z teoretiků představila změny v občanském soudním řádu, který upravuje kroky soudu a účastníků v řízení před soudem. Návrh však kritizují lidé z praxe. Komisi, která si za vzor vzala starý rakouský proces, vytýkají, že nás vrací do 19. století a předpis psala bez diskuse se soudci a advokáty. Podle mnohých mění i to, co funguje, a do úprav zařazuje prvky, které tu kdysi byly a neosvědčily se. „Nejde jen o úpravu dovolání, ale například i o prosazování takzvaného advokátního procesu, kdy každá ze stran sporu bude muset být na jakémkoli stupni soudů zastoupena advokátem,“vysvětluje soudce Nejvyššího soudu Petr Šuk.
Máme nový občanský zákoník, ale občanský soudní řád, který určuje pravidla pro spravedlivý proces, je předpis z roku 1963. Je čas na jeho radikální změnu?
To, že procesní kodex je z 60. let, tudíž vznikal v jiných společenských poměrech a pro dnešek se nehodí, je argument tvůrců nového věcného záměru. A je to argument ideologický, protože dnešní procesní právo nemá mnoho společného s tím, co zde bylo v 60. letech. Za posledních 30 let se výrazně změnilo. Je to stejný argument, jako kdybych řekl, že rakouské procesní právo nemůžeme použít, protože vznikalo za císařství. Zda měnit, nebo úplně nahradit stávající proces, můžeme říct až po podrobné analýze toho, co z něj dnes funguje a co ne, a po věcné diskusi nad jejími výsledky. Teprve poté lze rozhodnout, zda, a pokud ano, z jakých důvodů a jakým způsobem procesní kodex změnit či nahradit. Zpracování návrhu věcného záměru však nepředcházelo ani jedno.
Někteří právníci upozorňují, že zatímco do roku 1989 byl civilní proces měněn pětkrát, od té doby je novelizován v průměru pětkrát ročně. Není to důvod pro trvalejší zásah?
Časté novelizace a vůbec přebujelé a do sebemenších podrobností jdoucí paragrafy tíží nejen procesní právo. Jde o projev mylné představy, že právo je lékem na jakýkoliv společenský problém a že je třeba právem regulovat každý detail lidského života. Nicméně to, že se procesní kodex často měnil, není samo o sobě důvodem pro jeho úplné nahrazení novým předpisem. Vždy musíme zvažovat, zda přínosy nové úpravy vyváží nejistotu a náklady, které každá změna přináší.
Pokud návrh komise projde, lidé budou smět před soud pouze v zastoupení advokátem. To bude pro mnohé nepřekonatelná překážka v cestě ke spravedlnosti.
Advokátní proces není nová myšlenka, diskutuje se už mnoho let. Zapojení advokátů jako profesionálů je zpravidla přínosem. Nicméně má-li mít povinné zastoupení advokátem dopad na rychlost a kvalitu civilního procesu, je třeba současně přenést na strany sporu mnohem více odpovědnosti za jeho průběh a výsledek. Věcný záměr jde přitom přesně opačným směrem; zavádí sice advokátský proces, ale současně zachovává, či dokonce zvyšuje paternalismus soudu. Soudce je tím, kdo má strany doslova vést za ruku celým procesem. Proč, když strany mají být zastoupeny profesionály, kteří vědí, jak řízení vést a jak hájit zájmy svých klientů?
A kdo povinné advokáty zaplatí?
To je přesně ten problém. O advokátním procesu se můžeme bavit, až když budeme vědět, kdo to zaplatí. To věcný záměr jakožto akademický projekt odtržený od reálného života vůbec neřeší. Těm opravdu chudým stát pomáhá už dnes. Co však se střední třídou, která ze svého příjmu rozumně žije, ale pro niž vynaložit desítky, či dokonce stovky tisíc na soudní řízení není myslitelné? Bude to takový zásah do rodinného rozpočtu, že do případného soudního sporu raději nepůjdou.
Dovedete si představit, že stát bude ochoten vynakládat obrovské prostředky na pomoc střední třídě?
Určitě ne. Jsou samozřejmě i jiné cesty, například pojištění výloh na soudní spory. Dokud tohle nebude vyřešené, nemá smysl akademicky diskutovat o tom, jestli a jak má být advokátský proces nastaven.
Budu-li někoho žalovat, musím mít advokáta. Platí to, i když budu stranou žalovanou?
Ano, zastoupení advokátem by musela mít každá strana už od soudu prvního stupně, a to při sporech, jejichž hodnota přesahuje 50 tisíc. Věcný záměr jde dokonce tak daleko, že když si advokáta nevezmete a přijdete se k soudu hájit, soud se bude tvářit, že tam vůbec nejste, a vydá proti vám rozsudek pro zmeškání. Zmeškání strany se má posuzovat podle toho, jestli tam je advokát.
Jaké jsou dnes nejslabší stránky občanského soudního řádu, tedy základního předpisu pro řízení před soudem?
Možná občasná absence zdravého selského rozumu. Ale teď vážně, to je přesně otázka, na niž by měla dát odpověď mnou zmiňovaná analýza, která musí každou úvahu o změnách civilního procesu předcházet a na jejímž zpracování se musí podílet lidé z praxe, především pak ti, kteří proces aplikují dnes a denně. Mám na mysli soudce okresních a krajských soudů a advokáty, kteří se specializují na soudní spory. Na řadu problémů poukazuje například Soudcovská unie ve svém veskrze kritickém stanovisku k návrhu věcného záměru. Příznačné je, že věcný záměr téměř žádný z nich neřeší.
A co je v současném zákoně problematické podle vás?
Za sebe bych zmínil například zneužívání procesních nástrojů některými účastníky, což vede k neúměrnému protahování řízení, nevhodné nastavení koncentrace řízení (tedy okamžiku, od kterého již strany nemohou tvrdit nové skutečnosti a označovat důkazy) či rozhodování o nákladech řízení, jež by v prvním stupni nemělo zatěžovat soudce. Jako velmi nevstřícnou k účastníkům řízení lze vnímat vazbu mezi nalézacím řízením, v němž soud například vyhoví žalobě a uloží žalovanému, aby žalobci zaplatil dluh, a následným exekučním řízením, v němž žalobce „papír od soudu“teprve promění v reálné peníze. Proč musí žalobce, který byl úspěšný, znovu najímat advokáta, podávat návrh (tentokrát na exekuci), platit další soudní poplatek, proč se o to rovnou nepostará soud, který rozhodnutí vydal, nezaplatí-li dlužník dobrovolně? Z pohledu soudce pak vnímám jako zatěžující a často zbytečné nároky na odůvodňování každého rozhodnutí, zejména v případě prvostupňových soudů.
Ano, na to si soudci hodně stěžují a slyšela jsem i názor, že sepsat odůvodnění soudci zabere násobně víc času než dobrat se předtím vlastního rozhodnutí.
Zpravidla tomu tak je. Samozřejmě platí, že účastník řízení musí vědět, proč soudce rozhodl tak, jak rozhodl. Nicméně to se dozví při vyhlášení rozhodnutí. Je-li s rozhodnutím smířen a nepodá-li si opravný prostředek, proč by je měl soudce podrobně písemně odůvodňovat? Tady stojí za to inspirovat se v těch zahraničních úpravách, které s požadavkem na odůvodnění rozhodnutí nakládají mnohem rozumněji. Ze statistik je zjevné, že proti většině rozhodnutí prvostupňových soudů se lidé neodvolávají. Proč neumožnit soudcům na prvních stupních, aby podrobná písemná odůvodnění vytvářeli až ve chvíli, kdy je jejich rozhodnutí napadeno odvoláním? Ve věcném záměru se takové myšlenky vůbec neobjevují.
Kde se vůbec vzal nápad vzít za vzor právě starý rakouský předpis? Mnozí právníci tvrdí, že nás to vrací do 19. století.
Stejně jako celý návrh věcného záměru - u zeleného stolu. S tímto nápadem přišli členové komise, kteří mají k rakouskému právu z různých důvodů blízko, znají ho, umí německy a mají přístup k tamní literatuře i akademické obci. To je samozřejmě cenné, ale neříká to nic o tom, proč bychom měli proces opsat zrovna z Rakouska. Chceme-li se inspirovat v zahraničí, nestačí se podívat do jedné země. Návrh věcného záměru je dokladem toho, že volba provedená komisí nebyla šťastná. Jak trefně poznamenává Soudcovská unie, návrh nám předestírá úpravu anachronickou, nemoderní a neambiciózní. Nezbývá než se vrátit na úplný začátek.
Komise navrhuje zcela překopat úpravu dovolání k Nejvyššímu soudu. Co by změna dovolání z mimořádného na řádný opravný prostředek znamenala?
Návrh mění dovolací proces do podoby, která zde byla v devadesátých letech a která musela být zcela opuštěna pro svoji nefunkčnost. Přitom stávající úprava dovolání, vytvořená teprve před pěti lety, je zdařilá.
Docent Petr Lavický, který stojí v čele komise chystající nový procesní kodex, prohlásil, že pravidla dovolání si kdysi napsali soudci Nejvyššího soudu pro sebe na míru tak, aby se vám dobře soudilo...
Také jsem to četl, spolu s tvrzením, že komise naopak píše úpravu pro lidi. Mrzí mě, že se ve veřejné diskusi objevují takové „argumenty“. Samozřejmě to tak není. Na stávající úpravě dovolání Nejvyšší soud spolupracoval s ministerstvem spravedlnosti, přičemž hlavním cílem bylo nalézt takové řešení, které Nejvyššímu soudu umožní co nejlépe plnit jeho základní zákonné poslání, to jest sjednocovat judikaturu. Kdyby to Nejvyšší soud nedělal, platilo by v každém kraji jiné právo. Nárůst počtu dovolání, na který se poukazuje, je nutné vyřešit jinak než radikální změnou dovolacího řízení. Nehledě k tomu, že podoba dovolacího procesu navržená komisí by snížení počtu dovolání nepřinesla, dovolací řízení by výrazně zkomplikovala a ve svých důsledcích by zablokovala fungování Nejvyššího soudu. Podrobně se k tomu vyjadřujeme ve stanovisku k návrhu věcného záměru, dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Novou povinností Nejvyššího soudu má být i nařizování ústních jednání k projednání dovolání. Jak je to reálné?
V současné budově Nejvyššího soudu je jediná standardní jednací síň, přičemž zvýšení jejich počtu není reálné. Splnění požadavku na ústní jednání by si vyžádalo novou budovu. Dokud se tak nestane, jsou úvahy o povinných ústních jednáních ryze akademické.