Spolu to dáme, slibuje flamendr dítěti

Oč blíže krouží smrt, o to vydatněji by se měl vychutnávat život; dokud to jde. Myšlenka, která zrodila slavné tituly Než si pro nás přijde či Klepání na nebeskou bránu, vévodí i novince našich kin Spolu to dáme, na niž v Německu přišlo na dva miliony diváků.

Měli důvod, vedle filmu totiž sledovali skutečný tamní příběh těžce nemocného chlapce a jeho přítele, jenž o společných zážitcích napsal knihu. Pacientovi, kterého ve filmu za trest dostane na starost zpovykaný floutek, aby mu splnil seznam možná posledních přání, bylo tehdy patnáct; podle německého tisku už i s polovičním srdcem žije jedenadvacet let. To je dobrá zpráva.

Nepochopitelný dabing

Bohužel sám film tolik nadšení nebudí. Jednak slibované prvky černého humoru ustupují melodramatu, jednak se vyvíjí podle očekávaného schématu, kdy si bezstarostný hýřil postupně uvědomí plytkost vlastního bytí, dotovaného otcem lékařem, a přijme spoluodpovědnost za osud chlapce, který na rozdíl od něj zná jen hospic se vzpomínkovým tablem zemřelých dětí, operační sály, kyslík a ustaranou matku.

Navíc Elyas M’Barek proslulý z komediální série Fakjů pane učiteli už těžko předstírá, že se jeho hrdina, „bohatá ožralá nula“, jak si vyslechne, flinká jen pár let po útěku ze studií. Ostatně celá jeho partička flamendrů působí přestárle a jejich zábavy v nočním klubu ospale. Ani zasvěcování do běžných radostí nehýří originalitou, počínaje nákupy tenisek přes návštěvu peepshow až po sen o první dívce, jíž chlapec daruje kytici růží.

Rozpaky završuje prostřední a nepochopitelný dabing – vážně si distributor myslí, že na takový příběh půjdou děti? A proč se pak uvádí jako „nevhodný mládeži do 15 let“?

Dojem zachraňuje výtečný Philip Schwarz v roli puberťáka, který neváhá své nemoci využít ke lstivému citovému vydírání. On zařizuje okamžiky, kdy jde film nad realitu.