Klus se konečně zase našel

Tomáš Klus se v poslední době nejen hudebně trochu hledal. Když v jednom z rozhovorů nadšeně líčil, jak si hraje s efektovými krabičkami včetně třeba simulace sitáru, v potenciálním posluchači budoucích nahrávek mohly růst obavy, jak to všechno proboha dopadne.

Dopadlo to naštěstí dobře. Tedy, koho drásá Klusův příliš pitvořivý zpěv, bude si i tady rvát vlasy. Kdo má rád písničkářovy jazykové hříčky, dostane jich plné hrsti. Deska Spolu je dlouhá asi hodinu, takže opravdu hodně, a je tak pestrá, jak to snad jen bylo možné.

V době digitálních vydání to není tolik zjevné, ale svou stopáží by Spolu v dobách analogových bylo dvojalbum. A to nelze narvat hity od začátku do konce, v takovém formátu se experimenty čekají. Výsledný tvar potom nese silný aranžérský rukopis hudebníků z Klusovy Cílové skupiny, kteří písničkářovy pokusy uchopili a vypracovali z nich dobře stravitelnou směs.

Žánrový rozptyl

Mezi nejchytlavější kousky patří rocková kytarovka Karavan nebo další rozjetá pecka nazvaná Haruki, ve které Klus vzdává hold nejen Murakamimu, ale také dalším spisovatelům a básníkům. Zaujme i píseň nesoucí se v rytmu country pojmenovaná SvětloAtma.

Největší extrémy desky představuje na jedné straně něžná skladba Tichá voda, která ve slokách zní jako klasiky od tria Ježek, Voskovec a Werich, na druhé straně potom v refrénech až metalová Hlasymse. A mezitím spousta hudebních poloh. Včetně třeba písně Ach jo, jež v závěru (předpokládejme, že záměrně) přechází do brutální disharmonie a drásá tak posluchače až k nesnesení. Mezi drobné a zdařilé vtípky patří citace trampské klasiky Japonečka v závěru písně Mořeplavci. A hudebně se to tu pěkně rozjíždí.

Tematicky se Spolu nese na stejné vlně, již Klus v nedávné době „tlačí“i v civilu – milujme se a mluvme jeden s druhým. Naštěstí je to formulované prostřednictvím srozumitelných uměleckých textů, žádné velké kázání.

Ano, nahrávka by mohla být kratší, klidně i o třetinu. Ale zase si v této písničkové sbírce najde to svoje snad opravdu každý.