Měl drsné dětství. Teď pomáhá
Jako malý trpěl kvůli tyranskému otci, který bil ženu i syny. „Zachránil mě dětský domov,“říká Jiří Kašpar, který v dospělosti vrací jiným dětem, co sám získal.
Jeho táta měl červený nos od alkoholu. Kvůli němu skončil ve svých osmi letech i se třemi bratry v dětském domově. Dnes už je z něj dospělý chlap a taky má občas červený nos. Ale jen když si ho sám nabarví, aby mohl jako klaun bavit děti, které jsou na tom podobně jako kdysi on. Na ústav totiž vzpomíná rád a svým následovníkům se snaží vracet to dobré, co tam získal. Vymyslel pro ně třeba charitativní běh O zlatého Myšelína. Konat se bude už zítra.
Kdo a proč by měl běhat?
Každý, kdo má chuť a nechá se v sobotu ráno zaregistrovat buď na kratší lesní závody nebo na pět kilometrů dlouhý běh. Vítáme děti i dospělé, profesionální běžce i lidi, kteří popoběhnou třeba jen tehdy, když chtějí dostihnout autobus. Akce se bude odehrávat na táborové základně Myšinec v Budišovicích na Opavsku. Cílem je hlavně pobavit a pomáhat. Účastníci i diváci se mohou těšit na pestrý odpolední program: kreativní dílny, pětiboj, fotbalový turnaj, autogramiádu fotbalistů MFK Vítkovice, klauny z Cirkusu trochu jinak, malování na obličej, skákací hrad, vystoupení kapel… Bavit by se měly i děti z dětských domovů včetně toho, kde jsem před lety žil. A veškerý výtěžek z akce je určený právě na jejich volnočasové a vzdělávací akce.
Takže zítra se vrátíte na místo, kde jste často trávil čas jako dítě.
Na Myšinci budu už od pátku a zřejmě až do neděle. Vzal jsem si v práci den dovolené, abych mohl spolu s dalšími dobrovolníky akci připravit.
Tenhle váš nápad má premiéru, ale vy se dětem z domovů věnujete už deset let. Proč jste se k nim vrátil, když už jste s nimi nežil?
Nikdy nezapomenu na skvělé akce, které jsem jako kluk prožil se Správnou pětkou. Tábory, sjíždění Orlice, dobrodružné noční hry, táboráky… Hodně vzpomínám právě na tu Orlici. Měl jsem zadáka, se kterým jsme se snad půl hodiny točili na lodi pořád dokola, než pochopil, jak má pádlovat.
Co je Správná pětka?
Neformální sdružení pěti dětských domovů, čtyři jsou z Moravskoslezského kraje, pátý ze Vsetínska. Dobrovolníci ze spolku Duha Zámeček už dvacet let připravují různé akce především pro děti, které nemají ani o prázdninách možnost jezdit za příbuznými. Polovina z dobrovolníků sama prošla dětským domovem. To je i můj případ. Já se k nim přidal v 16 letech.
Zlákalo vás tehdy k návratu víc dobrodružství, nebo kamarádi?
Obojí. Ale hlavní bylo něco jiného. Tábory a další akce jsem zažil jako děcko. Bylo to krásné odreagování od života v domově i problémů v rodině. Taky jsem se tam hodně věcí naučil, ale to mi došlo až později. Když už jsem byl z domova dva roky pryč, napsal mi kamarád, ať přijedu na Myšinec. Byla tam brigáda. Dopoledne jsme pracovali, odpoledne se bavili. Znovu mě to chytlo a začal jsem tam jezdit pravidelně. Nejdřív jako instruktor, záhy jako vedoucí. Pořád mě to baví. Bohužel mám teď méně času, takže jezdím asi jen na třetinu akcí. Ale jsem rád, když můžu na oplátku dělat něco pro kluky a holky, kteří jsou teď na mém dřívějším místě v děcáku.
Jak jste se ocitl v dětském domově?
Myslím, že mi bylo osm let a končil jsem druhou třídu. Ráno to vypadalo jako normální den. Babička nás s bratry vyprovodila do školy. Tam se nic neobvyklého nestalo. Ale když jsme přišli domů, byla u nás policie a sociálka. Až později jsme zjistili, že otec se oběsil v kuchyni. Tehdy nám jen řekli, že zemřel a že pojedeme na výlet.
I tak to asi musel být velký šok.
Jsme čtyři kluci. V té době nám bylo od 6 do 11 let. Nevím, jak to vnímali bráchové, ale já v tu chvíli pocítil úlevu.
Ulevilo se vám, když otec zemřel? Byl jste přece malý kluk...
Uvědomil jsem si, že už nikdy nebudeme trnout strachy, co nám zase provede. To bylo to hlavní, co jsem si v tu chvíli říkal. Bráchové brečeli. Mě to sice taky vzalo, ale převažoval pocit velké úlevy. Otec strašně chlastal a hrál automaty, takže dělal větší a větší dluhy. Často jsme neměli ani na jídlo. Když přišel opilý, tak všechny zmlátil. Kolikrát jsme skončili v nemocnici, bráchové měli i zlomeniny. Mamka už to nemohla vydržet. Jednou nás všechny nabalila a chtěla odvést pryč. Jenže on se v tu chvíli zrovna vrátil z hospody. Nás kluky zamkl do pokoje a mamku strašně zbil. Ona už to pak nevydržela a odešla z domu. Sama. O nás se pak starala hlavně její máma – naše babička, která už špatně chodila, proto u nás i spala. Mamka nám alespoň každý den tajně nosila jídlo, když otec nebyl doma.
Jídlo? Copak táta s babičkou vám nedali najíst?
Po odchodu mamky byla situace doma ještě horší. Když se otec opil, byl agresivní a troufal si i na babičku. Vzpomínám si například, že jednou upekla kuře. Nám dala polovinu a druhou nechala tátovi. Když přišel domů, zmlátil ji kvůli tomu, že mu půlka kuřete nestačí. Když jsme se jí zastali, tak nás zmlátil taky. A nemohli jsme ani brečet, jinak bychom dostali ještě víc.
Půlka kuřete je pro čtyři kluky ve vývinu málo. Nebo vám stačila?
Jasně, že nestačila. Jenže na víc jídla tehdy doma nebyly peníze. Táta všechno naházel do automatů. Nezajímalo ho, jestli máme hlad.
A tak to bylo vždy, nebo si pamatujete i lepší rodinnou situaci?
To nevím. Byl jsem ještě malý. Myslím, že dřív to bylo lepší. Když táta pracoval, asi jsme žili normálně. Vůbec netuším, proč se to pak zvrhlo a kvůli čemu začal chlastat. V rodině se o tom nebavíme. Snažíme se na to nemyslet.
Vzpomenete si ještě na první cestu do dětského domova?
Bráchy to všechno vzalo, celou cestu brečeli. Já se spíš těšil na to, co přijde. Říkal jsem si, že horší to být nemůže.
A nebyl jste zklamaný?
Popravdě vůbec nemám nějaké první vzpomínky. Ani jsem zpočátku neregistroval, že domov v Radkově-Dubové v Oderských vrších je vlastně velký a krásný zámek. To jsem si uvědomil až mnohem později. Vzpomínám si jen na to, že jsme se šli osprchovat, dali nám čisté oblečení a byli na nás hodní. Měl jsem samozřejmě stejně jako bráchové trochu strach, protože jsme netušili, co nás čeká. Ale u mě pořád převažovala radost z toho, že už nemusím být doma.
Takže jste si zvykl rychle?
Začátek byl přece jen těžký. Museli jsme si zvyknout na nový režim, například na povinnou práci v parku nebo společnou večerku. Neměli jsme takovou volnost, jakou mají děti v domově dnes. Ale na druhou stranu to bylo dobré, to vidím až dnes. Naučil jsem se tam pracovat a zvykl si plnit úkoly a dokončit je včas. Zjistil jsem, že je to dobré pro život. Dnešní děti mají v domovech hodně volna, možná až moc. Ale na druhou stranu třeba večerky, ty se od mých časů moc nezměnily. Když nastoupí noční vychovatelky, mění se domov ve vojenskou základnu.
Jak tedy na domov vlastně vzpomínáte?
Byli tam fajn lidi: vychovatelé, děcka. Takže to bylo lepší každým dnem. Byl jsem nadšený i z těch úplně obyčejných věcí, třeba že mám pravidelně jídlo, a dobré. Nebo že se o mě vychovatelé zajímají, pomáhají mi se školou. A pak byl bonus, když jsem postupně mohl chodit do kroužků.
Co vás bavilo nejvíce?
Hrál jsem florbal, krátce myslím i zpíval, ale nejvíc mě bavil fotbal. Hrál jsem ho řadu let. Při něm jsem mohl být sám sebou a cítil jsem se v týmu dobře. Pokračoval jsem v tom i po odchodu z domova, hrál jsem za Vřesinu.
Takže vám dětský domov hodně pomohl?
Jednoznačně mě zachránil. I když jako malému klukovi se mi nelíbilo úplně všechno, dneska to beru s nadhledem. Vím, že jsem tam dostal dobré základy do dalšího života. A uvědomuji si ještě jedno: kdyby ta domácí situace s agresivním tátou trvala déle, jednou bych mu ublížil. Kvůli ochraně rodiny bych ho třeba i zabil a skončil ve vězení.
Když otec zemřel, proč jste nezůstali s mámou?
Neměla podmínky, aby se o nás mohla starat. Musela splácet statisícové dluhy, které nadělal otec. Ale byli jsme s ní stále v kontaktu, navštěvovala nás a vždycky přivezla něco dobrého. Když mi bylo čtrnáct let a ona splatila dluhy, vzala si mě a nejstaršího bratra k sobě. Další dva šli do pěstounské péče a vrátili se k nám až v dospělosti.
Radkov jste opustil ve čtrnácti letech. Jaký byl návrat domů?
Těšil jsem se na mámu, měli jsme dobré vztahy, ale zároveň jsem se bál změny. Nevěděl jsem, co budu dělat bez svých kamarádů. Naštěstí jsem domů přijel o prázdninách a skamarádil se s jedním ze svých budoucích spolužáků. Díky tomu jsem ještě před začátkem školního roku poznal velkou část třídy, což byla výhoda. Přijali mě dobře. A zanedlouho jsem díky bráchovi a jeho kamarádům začal hrát fotbal za Vřesinu, takže všechno bylo celkem fajn.
Jaká je situace v rodině teď? Co bráchové, taky pomáhají dětem z domovů?
Bratři na to bohužel nemají čas. Jeden žije v Praze, druhý pracuje o víkendech a třetí má s přítelkyní ještě ani ne roční dítě, takže se věnuje rodině. Každý z nás chce být v životě lepším tátou, než byl ten náš.
A jste všichni v kontaktu? I s mámou?
S výjimkou bratra, který žije v Praze, bydlíme všichni včetně mamky blízko sebe – v okruhu do půl kilometru, takže se navštěvujeme a máme dobré vztahy.
Nevyčítal jste někdy mámě, že situaci nezvládla jinak?
Nevyčítal. Mám ji rád a o minulosti se nebavíme. Vím, že ji to mrzí, ale i když se tehdy o cokoli snažila, proti tátovi neměla šanci. Nikdo z nás.