S bionickou nohou žije naplno. Díky čtenářům
Patnáctiletý Petr Frýba ze Rtyně v Podkrkonoší má od narození na obou rukou méně prstů a nedovyvinutou pravou nohu. Díky vánoční sbírce MF DNES se podařilo vybrat 800 tisíc korun na bionickou nohu, která Petrovi otevřela nové možnosti.
Nadějný plavec, který se nyní snaží probojovat na paralympiádu v Tokiu v roce 2020, po půl roce říká: „Je to úplně něco jiného, mohu jezdit s kamarády na kole nebo jít na procházku do lesa. Všem děkujeme, že mi tohle umožnili. Začal mi nový život.“
Když se Petr narodil, lékaři ho matce Lence Frýbové odmítali ukázat. Až od nemocničních psychologů se dozvěděla, že vytoužený syn je postižený. Narodil se s vrozenou vadou všech čtyř končetin. Ještě jako batole podstoupil několik operací.
Petr má na levé ruce tři prsty, na pravé dva, levá noha má úzké chodilo se třemi prsty, pravá naopak končí pod stehenní kostí. Před rokem měl ještě protézu, ve které se prý cítil jako v sádře. Protéza s mechanickým kolenním kloubem mu nedovolovala všechno, co chtěl vyzkoušet.
Pro lepší život potřeboval bionickou nohu za 800 tisíc korun. To si Petrova rodina nemohla dovolit, matka je kuchařka ve školní jídelně a otec pracuje v zemědělském družstvu. Pojišťovna mu protézu odmítala zaplatit, nohu mu jen zapůjčila na týden, když se školou vyrazil na lyžařský výcvik.
„Byl to velký rozdíl, nemusel jsem tolik zatěžovat kyčle a mohl jsem jít poprvé na snowboard,“popisoval chlapec první zkušenosti s bionickou nohou.
Hlavně nezapomenout dobít
Když se žáka kvinty víceletého gymnázia v Úpici zeptáte, co je na noze tak drahé, je vidět, že se s ní seznámil důkladně: „Spojnice mezi lůžkem a kloubem stojí 50 tisíc korun. Kloub by měl vydržet šest let, pak se musí vyměnit. Třeba lůžko musím měnit každé dva roky nebo podle toho, jak porostu, aby bylo stejně velké jako můj pahýl.“
Novinkou jsou pro něj i běžné věci, třeba chůze po schodech. „Když po nich jdu, noha se mi nezlomí. Mohu je brát i po dvou,“ukazuje sebevědomou chůzi, „hlavně ji nesmím zapomenout vždy každý večer dát na nabíječku, je v ní baterie jako v mobilu. Také ji nesmím nějak moc namočit, do bazénu s ní nemůžu.“
Maminka totiž Petra každý den vozí patnáct kilometrů do Náchoda na plavecký trénink. „To mi zabere přes tři hodiny. Trénuji normálně se zdravými plavci, také s nimi jezdím na závody. Tam se neumisťuji, ale mohu závodit,“říká Petr.
„Na začátku léta jsem byl na mezinárodních závodech v Berlíně. Díky tomu jsem se probojoval na mistrovství Evropy, které se konalo o letních prázdninách v Dublinu,“vyjmenovává letošní úspěchy.
„Péťa právě v Dublinu udělal ve svých třech disciplínách tři nové české rekordy,“chválí syna Lenka Frýbová.
Mezinárodní závody jsou rozděleny do kategorií podle postižení od S1 do S10. Petr je ve skupině S8. „S1 jsou nejvíce postižení a naopak S10 jsou skoro zdraví,“vysvětluje pravidla. Petrovy úspěchy a ctižádost by ho mohly dostat i na paralympijské hry, které se konají za dva roky v Tokiu. „Nyní budou v prosinci závody v Praze, tam se mohu kvalifikovat na mistrovství světa. Ještě ale musím stáhnout svůj čas o dvacet vteřin, abych měl jistotu, takže to není jednoduché,“přemítá.
Do řeči mu skáče maminka: „Už za dva závody udělal osobní rekordy. To by mohl dát.“Petr je přesto skeptický: „To by bylo moc velké štěstí, aby můj hned třetí mezinárodní závod bylo mistrovství světa a další třeba paralympijské hry, ale budu se snažit. Mám ještě dost času, abych mohl trénovat. Mám už svoji techniku, která mi vyhovuje. Teď už můžu jen trénovat fyzičku.“
Závody, tréninky a čas, který je k nezaplacení, nicméně trápí Petrovy rodiče. „Všechno mu musíme platit sami, protože minulý rok neodplaval dostatek mezinárodních závodů. Třeba Dublin nás bude stát přes padesát tisíc korun. Museli jsme zaplatit letenky, startovné, ubytování a stravu,“vyjmenovává Petrova maminka.
I sám Petr si je vědom všech nákladů. „Snažil jsem se oslovit nějaké firmy, aby mě sponzorovaly, ale bohužel se nikdo nenašel. Ale kontaktovala mě italská značka, od ní mám plavky, ručník, plavecké brýle a čepici. Taky mi slíbili, že nám přispějí na faktury, které z Dublinu, Berlína i ze soustředění v Olomouci přijdou,“uvádí Petr.
Rodinu čeká zaplatit ještě 80 tisíc. „Nějaké peníze jsme už sehnali od Rtyně, Náchoda nebo Úpice. Jsou to malé částky, ale nám velice pomohou,“říká maminka. „Je to všechno drahé, ale snad najdu nějaké sponzory. Byl bych jim vděčný,“říká Petr.