Zpevněné hliněné nohy Ruska

Ruská federace se systematicky snaží vrátit na výsluní. Oživit co nejvíce z respektu, jejž požíval SSSR, jaderná supervelmoc. K tomu má posloužit i monstrózní vojenské cvičení.

Rafinovanou konfrontační politiku Rusko uplatňuje, kde to jenom lze. Kromě Ukrajiny zejména na Blízkém východě, na jehož geopolitické „přestavbě“se aktivně podílí. Než se ovšem k tomuto motivu více přiblížíme, měli bychom si (s lehkou nadsázkou) všimnout, že se Lenin nemýlil, když pravil, že vše souvisí se vším.

Rusko nyní provádí na Dálném východě přímo monstrózní vojenské cvičení. Zapojily se do něj statisíce vojáků a důstojníků, prezentujících nejpokročilejší militární technologie. Vždyť armáda nejrozsáhlejší země má světu co předvádět! Za poslední bratru desetiletí zhruba od bleskové (ale ne bezproblémové!) porážky prozápadní Gruzie uspíšila modernizaci vybavení.

Takže připočteme-li k přezbrojení a nové výbavě vůbec též organizační reformy, zjišťujeme, že dávno už to není ona branná struktura, z jejíhož rychlého zastarávání měli strategičtí konkurenti Ruska netajené potěšení. Kreml jim i takto vzkazuje, že s údajným „kolosem na hliněných nohou“nutno opět počítat.

Gigantického poselství se účastní rovněž něco mongolských a čínských vojsk. K čemuž nemohu opominout informační perličku, kdo je elementárním „adresátem“: Čínská lidová republika. Dravec, jenž se snaží velmocensky prosadit na úkor Mongolska a ruské Sibiře. Drahé reklamě ruského odhodlání a jeho nástrojů, což nese rovněž nemalý vnitropolitický aspekt, přihlížejí četní zahraniční pozorovatelé. Bez nich by to byl podnik ztrátový, jelikož Moskva kromě strategického odstrašení kalkuluje s prezentací nových kvalitních technologií potenciálním kupcům. Není přece žádnou neznámou v naznačených rovnicích moci, že se triumfální ukázka ruských bojových schopností v syrském prostředí plynule promítla do zvýšeného odběru výrobků zbrojovek.

Hoši, co spolu mluví

Nasazení pravidelných (i nepravidelných) odřadů podléhajících Kremlu ve prospěch Bašára al-Asada v září 2015 ihned zvrátilo vývoj situace. Skoro poražené vládní voje převzaly operační iniciativu, s níž o tři roky později stojíme před závěrečnou fází války. V ní se Západem či arabskými despoty Perského zálivu (tiše) podporovaní islamisté ocitají na pokraji propasti. Hluboké strže, z jejíhož dna nám vstříc mává naléhavá otázka, kam se dotyční vrtnou potom. Kdo a kde je zástupně nasadí, když je jasné, že Teherán, Moskva nebo Peking – pragmaticky poškozující USA, jak jen mohou – si v Sýrii prosadily svou.

Komplikované předivo mezinárodních vztahů umožnilo, aby se pod pravomoc Damašku postupně vrátila majorita území ovládaného různorodými povstalci. Takřka vždy radikálními islamisty, kteří dávno, dávno vyhnali nebo zlikvidovali pouhopouhou hrstku soků, jež bychom mohli považovat za prodemokratické.

Některé regiony přešly do rukou (pro) asadovců poměrně snadno, když byl vyjednán volný odchod tamějších vzbouřenců. Redislokace do míst ústřední vládou nekontrolovaných. Takových oblastí je však již pomálu a na spadnutí je ofenziva v severní provincii Idlíb, v níž mají hlavní slovo Tureckem podpíraní džihádisté. Mimo jiné početná odnož al-Káidy. Saláfistické formace, kterým převelice záleží na tom, aby neodcházely živé štíty. Civilisté, na jejichž životech, zdraví a majetku záleží úplně pokaždé, když z věci vytěžíte propagandistický zisk.

O víkendu se ke generálnímu útoku na Idlíb, anebo co dál (!), „ladily noty“. Tři reální regionální hráči, Turci, Íránci a Rusové, se potkali na teheránském summitu. Bylo ho zapotřebí, jelikož zase běží o to samé, co kdy předtím. O sféry vlivu. Moc se nedohodli, ale ukázali, že jsou stále „hochy, co spolu mluví“.

Obávaný maloasijský „demokrátor“Erdogan zde znovu ukázal svou pravou tvář. Je pln obav o neválčící obyvatelstvo potenciálně ohrožené syrsko-ruskou leteckou flotilou. Nemůže prý zůstat nečinný.

Z přemíry moci zřejmě utrpěl amnézii. Anebo pochopil rozměr vlastních válečných zločinů – letošních úderů tureckého letectva tamtéž. Bombardování, jež by pravděpodobně z paměti vymazal s nadšením leckdo. Západem tehdy víceméně tiše ignorovaným atakům totiž padly za oběť stovky lidí. Nemluvě o ankarské politice najmě antikurdských čistek, během nichž region opustilo nějakých sto padesát tisíc osob!

Hlavně zachovat tvář

Dá se předjímat, kolik povyku nastane, až se věci dají do pohybu. Idlíbští radikálové bezesporu využijí na Blízkém východě osvědčenou taktiku budování skladů a opěrných bodů v obytných zónách, aby se měla spřízněná média nad čím spravedlivě hrozit.

Hrozí i Donald Trump. Odvetou mezinárodně uznávané vládě a jejím spojencům, protože další na řadě jsou syrské oblasti, v nichž jsou zase americké garnizony. Před volbami do novosvětského parlamentu tematika to výbušná…

Proběhlo už několikero spektakulárních, předem konzultovaných „odvet“a zachování tváře supervelmoci je prvořadým úkolem. Koho by proto nenapadlo uvažovat o repete osvědčených záminek. Nejlépe další „chemické kauzy“. Příkladů je vážně dost.

Moskva krom odstrašení kalkuluje i s prezentací nových technologií potenciálním kupcům.