Britské kouzlo: z dráhy k titulu na Grand Tour
Pouze dvakrát v historii cyklistiky se přihodilo, aby všechny závody Grand Tour v sezoně vyhráli jezdci jedné země.
V roce 1964 Francouz Anquetil ovládl Giro i Tour a jeho věčný stín Poulidor kraloval na Vueltě.
V roce 2008 potom Španěl Contador dobyl tituly na Giru i Vueltě a krajan Sastre slavil při Tour.
Dosud nikdy se však nestalo, aby se tři podniky Grand Tour v sezoně staly kořistí tří různých jezdců z jediné země.
V neděli už to platit nemusí. Chris Froome na Giru. Geraint Thomas na Tour.
A nyní Simon Yates na Vueltě? Nacházíme se v britské éře silniční cyklistiky a zároveň v éře triumfujících dráhařů. Vždyť už druhou Grand Tour po sobě může vyhrát jezdec, jenž předtím získal duhový dres mistra světa na dráze.
Thomas se stal do roku 2012 hned třikrát šampionem ve stíhacím závodě družstev, Yates v roce 2013 v bodovacím závodě. Oba pak hledali na silnici novou motivaci a usilovně shazovali kila, tak jako kdysi další zlatý dráhař Bradley Wiggins.
Čím jim dráha pomohla, aby mohli sahat po titulech z Grand Tour?
„Díky ní mám v sobě na silnici silný motor,“povídá Thomas.
„Dostával jsem coby elitní dráhař všestrannou péči britské asociace. Tak jsem rostl,“říká Yates.
Exprofesionál René Andrle, nyní sportovní ředitel stáje Israel Cycling Academy, připomíná: „Ti kluci si z dráhy přinesli skvělou motoriku. Dráhaři mají jen jeden převod, na začátku musí točit pomaleji a na rovině naopak co nejvíc roztočit nohy. Nevyhoví si jako na silnici.“
Návyky z dráhy dokázali Wiggins a Thomas proměnit ve vynikající výkony v klíčových časovkách. Také Yates se v ní zlepšuje. „Na rozdíl od vrchařů typu Quintany jim nedělá problémy udržet při časovce ideální pozici a předvádět propracované šlapání,“říká František Raboň, bývalý jezdec stájí HTC a Quick-Step.
Zatímco v 60. či 70. letech jezdili špičkoví silničáři v čele s Eddy Merckxem v zimě šestidenní dráhové závody, později se trend změnil na snahu o výchovu čistokrevných silničářů. „Ještě před 10 lety by zarytí silničáři řekli: Kombinace dráhy a silnice je blbost. A vidíte, dnes například Elia Viviani dokonce zvládá úspěšně obojí,“vykládá Raboň.
V prvním desetiletí 21. století se podle něj v pelotonu vyznávala německá škola: sedneme na kolo a drtíme 250 kilometrů. „Zato dnes jsou tréninky silničářů mnohem víc o rychlých intervalech. K tomu je dráhařská průprava skvělá.“
Je zde však ještě cosi, proč se právě z britských dráhařů rodí šampioni největších silničních závodů.
„Jejich systém výchovy mládeže je neuvěřitelně propracovaný,“poukazuje Andrle. „I proto, že do něj před olympiádou v Londýně nacpali ohromnou spoustu peněz.“
Raboň přidává konkrétní příklad, jak tento systém funguje: „Za půl miliardy postavila britská asociace BMX dráhu v Manchesteru. Ta je celý týden beznadějně zamluvená. Školáci se tam chodí se svými třídami dívat, jak mladí kluci dělají triky, líbí se jim to, přihlásí se, pak v klubu vyzkouší také dráhové kolo a už to jede. Čím širší základnu máte, tím víc talentů i pro silnici chytíte.“
Z vědeckých výzkumů britské asociace těžil v minulosti rovněž tým Sky. Dráhařům přecházejícím na silnici dokážou Britové poskytnout detailní vědecké programy, jak efektivně shazovat kila, aby byli v horách konkurenceschopní a neztratili ani časovkářské schopnosti.
Thomas a Yates byli coby junioři přijati do programu Britské olympijské akademie. Tam jejich cesta na trůn Grand Tour začala. Dnes dokazují efektivnost britského systému.
„I u nás jsme kdysi měli fungující systém,“posteskne si Andrle. „My ho ale zničili a nevěřím tomu, že ho někdo někdy zase nastartujeme.“