Dokonce už děti pijí, aby zapomněly. Z Pout mrazí
V aktuální novele Pouta francouzská spisovatelka Delphine de Vigan znovu zbavuje své čtenáře pevné půdy pod nohama.
Není výjimkou, že nenápadné oťukávání s alkoholem přichází u mnohých už v pubertě. Pro zábavu, objevování nového. Dvanáctiletý protagonista Pout Theo však pije z úplně jiných důvodů. Aby zapomněl.
Společnost mu přitom dělá kamarád Mathis, jediná spřízněná duše ve škole. Každé přehnané pití však začne být dříve či později vidět. Člověk je rozmrzelý, nepozorný, unavený a bez nálady. U dospělého celkem snadno rozeznatelné symptomy signalizující problém s alkoholem. U dítěte však spíše náznaky domácího násilí nebo jiných rodinných problémů. A tak začne úzkostlivá učitelka Hélene pátrat, zatímco rodiče obou chlapců se doma vyrovnávají se svými osobními dramaty.
Každý hledá únik
Název novely Pouta tak odkazuje k vymezenému prostoru, který člověku tento svět, respektive společnost vymezuje. Ve kterém jej vědomě i nevědomě upoutává. Každý spoutaný však touží alespoň po chvíli volnosti a svobody. Theo pochopí, že on může od neschopnosti svého otce a sobeckosti matky utéct k lahvi lihoviny. Mathisův otec se zase ze spořádaného rodiče proměňuje v agresivní a vulgární hyenu plnící internetové diskuse násilnickými a nenávistnými
Druhá rovina novely pak leží taktéž v jejím názvu, nikoliv však v českém. komentáři. Originální titul odkazuje k loajalitě a oddanosti. Ať už jde o přátelství Mathise, který drží za jedno se svým kamarádem, ač se řítí do záhuby, nebo jeho matku, která se nedokáže důsledně vyrovnat s virtuální zábavou svého muže.
Strohost jí sluší
Na rozdíl od předchozího mnohovrstevnatého a mrazivého thrilleru o lidské identitě Podle skutečného příběhu se tentokrát Delphine de Vigan rozhodla pro vyprávění komorní a hlavně přímočaré, ještě střízlivější než v minulosti.
K rukopisu musela přistupovat s pečlivostí anorektičky, která se z nabízeného kusu masa snaží alespoň okrájet všechny tučné části. V případě díla de Vigan však není tuk nositelem chuti, jak to platí v gastronomii, takže svou úsporností si vyprávění nijak neubližuje. Naopak dává svobodu, ačkoliv v pevně vymezených mantinelech.
Po poruše příjmu potravy, ztrátě vlastního já nebo vzájemné posedlosti tak autorka tematizovala další aktuální společenské téma. Jen jej položila do naprosto nečekaného prostředí a rukou hrdinů, kteří ještě nemají ani občanský průkaz. O něco podobného se pokusil nedávno i vítěz Literární ceny knižního klubu Miloš Cajthaml s příběhem Na odstřel, bohužel neúspěšně.
Komise mezinárodní Man Bookerovy ceny by tak pomalu měla začít přemýšlet nad zařazením de Vigan na svůj užší seznam. Pouty jen potvrdila, že si to zasloužila už dávno. Pouta Delphine de Vigan