Demonstrace nejisté ruské síly

Nedávné obří ruské manévry měly ukázat světu, že sebevědomá velmoc je zpět. Jenže pod povrchem není vše tak růžové, jak se to Moskva snažila prezentovat.

Ruské manévry nazvané Vostok 2018, pořádané za účasti čínských a mongolských jednotek, vzbudily vcelku pochopitelně vlnu spekulací na téma, co mají vlastně znamenat. Rusko přitom nemá mnoho vhodných sousedů, vůči kterým by vojenské operace za účasti několika set tisíc vojáků připadaly v úvahu. Logicky se tak nabízeli pouze dva sousedi, tedy Japonsko a poněkud šířeji NATO. Čína, která by připadala také do úvahy, se cvičení účastnila přímo. Cílem tohoto textu však není zvažovat vojenské aspekty cvičení Vostok 2018, spíše jde o jeho prezentaci z ruské strany, a to jak pro domácí publikum, tak navenek.

Manévry takového rozsahu pochopitelně mají vedle vojenského rozměru, kterému se věnovali větší odborníci na vojenskou problematiku, než jakým se cítí být autor tohoto textu, i svoji politickou, ekonomickou a poněkud ošklivým slovem propagandistickou dimenzi. Rusko jimi dává najevo, že dokáže takové cvičení uspořádat, stejně jako to, že na ně má finančně.

Cílí přitom jak na domácí, tak zahraniční publikum. Domácímu publiku by měla dodávat pocit sebevědomí, síly. I odkazy k faktu, že šlo o největší vojenské cvičení od roku 1981, ukazují na návrat k moci, kterou mělo Rusko, respektive Sovětský svaz v minulosti. V kontextu stále častější idealizace brežněvovského období včetně brežněvovsky laděného pohledu na minulost, tak jde o jasné poselství – byli jsme silní a dnes jsme znovu.

Nas mnógo

Narážky na sovětské období nejsou náhodné. Stačí si jen připomenout, jak ruské televizní kanály a stále častěji i akademici prezentovali invazi do Československa z roku 1968. Ruským divákům se dostávalo, a to zcela v intencích té nejprimitivnější brežněvovské propagandy, vysvětlení, že šlo o spiknutí řízené Spojenými státy, že se americké tanky v Československu ocitly v obklíčení, nebo docházelo na tradiční argument, že šlo o fašistický puč.

Vše bylo zaobaleno do nutnosti „kriticky zkoumat historii“, popřípadě odkazy na údajné archivní materiály. Že jsou fakta pečlivě upravena a nutnost kritického zkoumání historie končí tam, kde stát dovolí, není nutné připomínat. Pro domácí publikum je důležité poselství, že Sovětský svaz dokázal sebevědomě zasáhnout i proti takovému nepříteli, jakým byly Spojené státy.

Názorná byla i prezentace masovosti cvičení. Podle oficiálních údajů se ho účastnilo na 297 tisíc vojáků, 36 tisíc obrněných vozidel a tanků či tisíc letadel. Jen letmé srovnání s nepoměrně menšími cvičeními NATO, na která Rusko tak ostře reaguje, ukazuje na obrovský rozměr manévrů. Nabízí se i srovnání s cvičeními Západ, která se konala v Bělorusku. Tam byl běloruskými orgány oznámen počet účastníků na pouhých 12 tisíc, byť reálné počty podle odborníků na vojenskou problematiku sahaly spíše ke 100 tisícům.

Oproti tomu, jak uvádí expert na ruskou obrannou politiku Mark Galeotti z Ústavu mezinárodních vztahů, došlo u cvičení Vostok 2018 ke značnému nafukování počtů vojáků i techniky, protože část jednotek se účastnila pouze na papíře.

Součástí ukázky síly byla i účast čínských jednotek na cvičení. Jak Rusko, tak Čína dnes čelí tlaku ze strany USA. Pro obě země je tak příhodné ukazovat, že mají spojence. Zvláště citelně se to dá vypozorovat v případě Ruska, které se silou své ekonomiky ani jinými parametry nemůže Spojeným státům rovnat.

Problém nicméně představuje, že Čína sama si je vědoma toho, že se rovnováha od dob studené války změnila a že současné Rusko je ve vztahu k ní slabším partnerem. Její spojenectví tak má pouze povahu dočasného paktu, který kdykoli vymění, pokud přestane vyhovovat jejím zájmům.

Zázračné zbraně z Moskvy

O ruské armádě a obecně o situaci v obranném průmyslu vypovídá daleko lépe krach projektu Armata. Byl představen jako zázračný tank, který svými vlastnostmi strčí do kapsy západní protivníky. Ani drobné fiasko, kdy se jeden během generálky přehlídky u příležitosti vítězství ve Velké vlastenecké válce porouchal, nemělo mít vliv. Problém nastal teprve ve chvíli, kdy vicepremiér Jurij Borisov oznámil, že je Armata příliš drahá a že dosavadní tanky T-72 jsou natolik kvalitní, že se nemusí nahrazovat. Mnohamiliardový projekt, všestranně prezentovaný do celého světa, tak skončil v koši, a to poté, co již tanky byly objednány. Po této zkušenosti není těžké předvídat, jak dopadnou i některé další projekty zázračných a všemu dosavadnímu se vymykajících zbraní, které Rusko představilo v nedávné minulosti.

Cílem článku nebylo rozhodně tvrdit, že jediným účelem cvičení byla prezentace síly, ani to, že je současné Rusko slabé. Ignorovat je by bylo velkou chybou. Na druhou stranu, není ani zdaleka tak silné, jak se snaží ukazovat. Odkazování na sílu a právo Sovětského svazu zasahovat i za svými hranicemi, které se stalo v současném Rusku tak populární, či stesky nad rozpadem Sovětského svazu jako největší geopolitickou katastrofou dvacátého století, však přece jen znervózní. Nicméně důležité je zkoumat i podstatu výroků a jejich reálný základ. A ten je velmi často vzdálený tomu, jak je nám prezentováno.

O ruském obranném průmyslu dost vypovídá krach projektu zázračného tanku Armata.