V nouzi najdeš přítele, i v New Yorku
Štípněte mě někdo, prosím. Dejte mi facku. Probuďte mě. Toto přece není realita, to je snad jen sen. Nebo jsem byl přenesen v čase do něčeho, co znám jen z filmů?
Píše se prosinec 1965 a já stojím v brooklynských docích, uvnitř velké hlučné haly. Jako mravenci se tu pohybují desítky přístavních dělníků. Mezi nimi projíždějí ještěrky, prázdné i naložené zbožím vyloženým z nákladních lodí zakotvených u mola. Jednou z nich jsme ráno přijeli ze Švédska začít nový život v Novém světě.
Stojím, v každé ruce kufr, v kapse 180 dolarů, zbytek po zaplacení jízdenky Göteborg – New York. Stojím a čumím. Vyjeveně čumím, protože nevím, jak reagovat na tuto fantastickou scénu, kterou jsem dosud znal jen z filmové verze divadelní hry Arthura Millera Pohled z mostu. Nevím, jak to prožívá vedle mne stojící manželka Věra. Já jsem z toho paf. K šoku by stačila tato surrealistická scéna, ale my jsme se navíc před chvílí dozvěděli, že náš sponzor zkrachoval a že na nás nikdo nikde v USA nečeká.
Imigrační proces byl již vyřízen v 5 hodin ráno na lodi, takže my jsme byli zcela volní, svobodní ve svobodném světě. Ale co teď?
Avšak i v krizových situacích se otevře okénko naděje. Na lodi jsme se během plavby přes Atlantik seznámili s Američankou, která se vracela z měsíční návštěvy Skandinávie. Po vystudování architektury ji rodiče poslali, aby se inspirovala na severu. Zámožná Patricia, na kterou čekala limuzína se šoférem, si všimla mého bezradného výrazu a nabídla nám nocleh v bytě svých rodičů na rohu bájné 84. ulice a Páté Avenue. Samozřejmě jsme její nabídku přijali. Těch 180 dolarů sice reprezentovalo můj budoucí měsíční plat, ale bez práce by nám to dlouho nevydrželo.
Jako ve snu jsme se týden aklimatizovali v luxusním domě naproti Metropolitního muzea. Věděli jsme ovšem, že tam nemůžeme dlouho být, a tak jsem sháněl jiné ubytování. Vzpomínky mám chaotické, mlhavé, ale dobře si pamatuji, jak jsem na inzerát jel metrem někam do Brooklynu hledat byt. Půlden jsem bloudil po ulicích a bulvárech plných davů lidí všech ras, projezdil mnoho peněz strašidelným metrem, ne vždy správným směrem, než jsem našel byt nám finančně vyhovující, jenže to byl brloh hned vedle slumů. Dost depresivní.
Když nám po pěti dnech Patricia oznámila, že jim přijedou na návštěvu příbuzní, našel jsem zařízenou, unavenou garsonku sice také na 84. ulici, ale přes Centrální park na západní straně Manhattanu. Za 38 dolarů týdně byla o něco lepší než ten byt v Brooklynu. Týden jsme tam vydrželi a já jsem dál spekuloval co, jak, proč, kdy a kde. Jistě bych našel nějaké řešení, třeba dočasnou pomoc od nějaké charity, ale zachránil nás František Poslušný.
Rodina Poslušných bydlela kousek nad námi v Praze na Dobešce. My jsme byli čtyři děti a s jejich pěti jsme se setkávali v různých ročnících škol v Braníku. O starším Frantovi jsem věděl, že vystudoval grafickou školu v Lipsku, na kterou mě soudruzi nepustili („soudruhu Bísku, my tě potřebujeme tady“), a že emigroval do USA a žije v New Yorku.
Byla to doba telefonních seznamů a já jsem v jednom Frantu našel. Franta pro nás přijel, pozval nás do své rodiny, Vánoce jsme strávili u nich v Bronxu, práci sazeče v krajanských Amerických listech manželů Švehlových mně vyjednal. A nový život v Novém světě se rozjel, nejdřív pomalu, později na plný plyn.
Franto, kdyby nebylo tebe, pravděpodobně bychom se bývali vrátili do Švédska. Tak jsem byl já z toho newyorského frmolu zmatený, vyjevený, bezradný.