Když šéf v Koreji zavelí, musí jít podřízený pít
Jižní Korea je zemí, kde se fotbalista může dobrým výsledkem vyvázat z vojny a kde si velmi oblíbili Čechy, říká šéfka tamního českého centra.
Korea je s výjimkou Japonska nejexotičtější zemí, ve které funguje „české centrum“. Má za úkol propagovat naši kulturu. Od jeho založení ho vede koreanistka Michaela Lee. Minulý týden byla v Česku na pravidelné poradě šéfů českých center, která se koná jednou za rok, a při té příležitosti poskytla rozhovor MF DNES.
Máte spíš anglicky znějící příjmení, i když jste se vdala za Korejce?
Takhle se moje korejské příjmení skutečně přepisuje a vlastně je dost podobné obvyklému čínskému příjmení „Li“, které se píše stejným znakem. Korejsky se to však vyslovuje jako „í“.
Když se Čech zeptá cizince na druhém konci světa, co ví o Česku, většinou dotyčný jmenuje pivo, Václava Havla, Petra Čecha a Prahu. Řekne Korejec něco navíc?
Bude to podobné. Každý Korejec vysloví tu Prahu. A tím jejich vědomosti končí. Máme dobrou startovací pozici. Korejci mají Čechy rádi, ale moc o nás nevědí. Když jsem byla před 15 lety v Koreji prvně, tak byli místní překvapeni, že u nás nemluvíme anglicky.
Proč jste si vybrala ke studiu koreanistiku? Ve srovnání s Japonskem a Čínou musí Korea vypadat jako méně atraktivní země.
To je právě ten důvod. Já studovala jazyky a chtěla jsem se učit nějaký orientální. Když jsem zjistila, že na filozofické fakultě je i koreanistika, tak to u mě vzbudilo velkou zvědavost, protože o Koreji jsem kromě základních školních znalostí nevěděla nic.
Co všechno má na starosti takové české centrum v cizině?
Centra se věnují veřejné a kulturní diplomacii. Pořádají kulturní akce, výstavy, koncerty nebo novinářské cesty.
Letos jste se soustředili hlavně na sté výročí republiky?
Naší největší akcí byl mezinárodní knižní veletrh v Soulu, na který byla Česká republika pozvána právě kvůli zmíněnému výročí jako čestný host. Měli jsme stánek o velikosti 180 metrů čtverečních. Na veletrhu nás prezentovalo pět českých nakladatelství.
Kolik knih vlastně bylo přeloženo z češtiny do korejštiny?
Rozhodně bylo více děl korejské literatury přeložených do češtiny než obráceně. Pokud pomineme Milana Kunderu a Franze Kafku, kteří se ani nepřekládají z češtiny, tak nám skoro nic nezůstane. Něco vyšlo v Koreji od Bohumila Hrabala, ale ty knihy se dají spočítat na prstech jedné ruky. My jsme se proto na veletrhu potýkali s problémem nedostatečného počtu překladů. Proto jsme pojali stánek jako galerii a uvedli dvě výstavy. Jednou z nich byla i expozice komiksů. Uspořádali jsme tam třeba vystoupení Petra Nikla. Nakladatelství Albatros ještě během veletrhu jednalo o vydání čtrnácti titulů a na pět už uzavřeli kontrakty.
Četl jsem, že české muzikály jsou v Koreji populární. Hrál se tam Drákula i Hamlet.
Televizní seriály a muzikály jsou v Koreji nejpopulárnější zábavou. Ale oni nevědí, že jsou české.
Slyšel jsem, že korejština jako jazyk je o dost lehčí než japonština nebo čínština, i když má také znaky.
Je těžké říct, že je lehčí než čínština. Ale korejské písmo opravdu lehké je a dá se naučit asi za třicet minut. Jde o hláskové písmo stejně jako latinka, akorát se písmena píší po slabikách do čtverců, takže to může vzbudit dojem, že jsou to znaky.
Je pravda, že Korejci pracují ještě více než Japonci, i z toho důvodu, že je chtějí dohnat a předehnat?
Ano, pracují více, než jsme zvyklí my. Ale nejen proto, že by se chtěli vyrovnat Japonsku, ale i z existenčních důvodů. V Asii panuje velká konkurence a korejská pracovní síla je dražší než v jiných asijských zemích. I když se tam pracovní kultura hodně liší, neznamená to, že dělají na 120 procent během celé pracovní doby. Když šéf řekne, že se jde pít, tak nemohou jít domů, musejí jít s ním. Když šéf zůstává v práci, tak nemůže podřízený odejít jako první. Společnost je velmi hierarchizovaná. Nejdřív jde domů nejvyšší šéf, ale ten nemůže jít domů brzy, protože musí jít zaměstnancům příkladem. Navíc, co kdyby se zase jeho šéf dozvěděl, že šel brzy? Každý nad sebou někoho má.
Takže nejde jen o workoholismus, ale i o hierarchii.
O workoholismus jde samozřejmě také. Asijské země jsou také velmi kolektivistické. V zaměstnání mají i různé zájmové kroužky nebo jedou o víkendu někam na hory.
Když by český turista uvažoval o cestě do Jižní Koreje, co zajímavého byste mu doporučila vidět?
Doporučila bych vyjet ven ze Soulu. Někdy se říká, že Soul není Korea, i když je to její hlavní město a žije tam dvacet milionů lidí – takže skoro polovina země. V hlavním městě doporučuji návštěvu jednoho z královských paláců. Hlavní palác Kjonbokun má nádherný pavilonek na jezírku. Hned vedle je další palác Čchandokkung zapsaný na seznam UNESCO. Korejci si znovu postavili městské hradby, které se dají obejít dokola. Akorát si tam musíte vzít pas, protože je odtamtud výhled na prezidentské sídlo, a tomu odpovídají i bezpečnostní opatření. Dalšími atrakcemi jsou buddhistické kláštery a hory. Za poslední dynastie byli mniši vykázáni z hlavního města, tak se kláštery nacházejí hlavně v horách. Ty sice nejsou vysoké, ale jsou příkré a skalnaté. To my neznáme.
V Soulu prý mají repliku Staroměstské radnice?
Ano, ale je otázka, jak dlouho tam ještě bude stát. V Koreji se nestaví na staletí dopředu, ale maximálně na nějaké to desetiletí. Tak uvidíme.
Kolik českých turistů vlastně jezdí do Koreje?
Českých turistů jezdí do Koreje hrozně málo, pár lidí za rok. Statistiky nemám a podle mě ani neexistují. Korea je vzdálená a drahá země. Pokud už lidé mají peníze jet tak daleko, dají přednost jiné destinaci. Největší skupinu Čechů v Koreji tvoří studenti a lidé, kteří tam pracují.
K nám však Korejců jezdí víc?
To se nedá srovnat. Nejde jen o to, že Česká republika má 10 milionů obyvatel a Korea 50 milionů. Ceny v Čechách a v Koreji jsou diametrálně odlišné. Průměrný korejský plat sahá v přepočtu do výše 50 tisíc korun. Když Korejci přijedou do Česka, je tu pro ně levně. Pro nás je Korea naopak drahá. Když Češi jedou na dovolenou, tak chtějí k moři, ale moře v Koreji je už studené, a ne tak krásné jako v Thajsku.
V době olympiády se lidé dost divili, jaké má Jižní Korea podnebí, že tam panují tuhé mrazy.
Korea leží v mírném pásu jako Česko. Jenom nejjižnější ostrov už je subtropický a rostou tam citrusy. Ale podnebí se od toho našeho zas tak moc neliší. Ale je pravda, že letošní zima tam byla hodně studená. Jediné, co my neznáme, je období dešťů v létě. Tehdy je obloha zatažená a šedá. Prší nárazově a intenzivně, ale to fakt prší tak, že vás deštník nezachrání. Chodíte po kotníky ve vodě.
Jak Jižní Koreu změnilo letošní pomalé sbližování se severním sousedem a summit s Kim Čong-unem?
Já bych řekla, že je velmi předčasné mluvit o nějakých změnách. Ale samozřejmě tu situaci všichni bedlivě sledují a čekají, co bude.
Má ještě Jižní Korea v plánu, že by se chtěla jednou sjednotit se severem, nebo už se jejich cesty rozešly?
Korejci, pokud se jich zeptáte, samozřejmě vyjádří lítost nad tím, že jejich národ je rozdělen. A projeví přání, aby se sjednotili. Ale je otázka, do jaké míry si to doopravdy přejí, jestli to jen neříkají proto, že nemohou říkat nic jiného. Všichni předpokládají, že jde o vzdálenější budoucnost a že k tomu dojdou postupně v nějakých fázích. Nepřemýšlejí nad termínem.
Korejští fotbalisté před nedávnem vyhráli Asijské hry a za odměnu nemusejí na vojnu. Ve světě to vzbudilo rozruch. Jak moc je Korea militarizovanou zemí?
Není to militarizovaná země, ale mají brannou povinnost. V Koreji se na vojnu chodí v polovině vysoké školy po dvou letech. Pak se vojáci vrátí a školu dokončí. Takže chlapci končí vzdělání později než dívky a během těch dvou let na vojně zapomenou znalosti z předešlých let. Není to úplně ideální.