Proč mistři nemusí do důchodu

Dvaadevadesátiletý zpěvák Tony Bennett má za sebou úctyhodnou kariéru a v posledních letech si zjevně užívá duety s umělci o generace mladšími. Výsledkem byly dvě desky z let 2006 a 2011, kde zpíval s Amy Winehouse, Celine Dionovou nebo Stingem.

Nyní nahrál celé album s pianistkou a zpěvačkou Dianou Krallovou. Nese název Love Is Here to Stay a je věnované dílu skladatelů George a Iry Gershwinových. Asi není sporu, že oba interpreti dali do svých verzí všechno a že jim dobře sedí. Doprovází je newyorské jazzové Bill Charlap Trio a hudebně není nahrávce co vytknout.

Bennett a Krallová na album zařadili dvanáct skladeb, které byly ve své době hity, mnohé z nich se staly jazzovými standardy, ale upřímně řečeno, pro současné posluchače tím objevují pole neorané. Minimálně tedy pro neamerické publikum, protože v Evropě prostě broadwayské muzikály z dvacátých a třicátých let zná opravdu jen málokdo.

Dvakrát totéž

Tony Bennett se dokonce aktuální deskou dostal do Guinnessovy knihy rekordů, a to díky písni Fascinating Rhythm, již nahrál už v roce 1949. Právě těch devětašedesát let mu vyneslo poněkud šroubovaný zápis za „nejdelší čas mezi vydáním originální nahrávky a jejím znovunahráním stejným umělcem“. A je poučné poslouchat Bennettův debutový singl, jejž tehdy vydal pod pseudonymem Joe Bari, a potom aktuální nahrávku. Ta je samozřejmě zvukově čisťoučká, o něco rychlejší a živější a hlavně – vedle o čtyři desetiletí mladší Krallové zní Bennett pořád stejně svěže. Což je až neskutečné, ale je to jen další důkaz toho, že hudebníci do důchodu nechodí, když nemusí.

Jako v případě dalších takových tributových desek i zde platí, že nejspíš nebude dobývat hitparády, ale ti, kdo si ji najdou, budou spokojení. Už proto, že „áčkoví“umělci nahráli letitou muziku důstojně a bez potřeby zbytečně exhibovat.