Pavelec. Příběh ne úplně vytěženého talentu
Karel Knap
Jsou sportovci – jako třeba tenista Ivan Lendl – kteří dovedou ze svého nadání vyždímat snad ještě víc, než se původně dalo očekávat. Pohání je zarputilost, puntičkářství, zuřivá touha zlepšovat se, porážet ostatní, získávat trofeje a překonávat rekordy. Hokejový brankář Ondřej Pavelec, jenž ve čtvrtek v pouhých jedenatřiceti v rozhovoru pro deník Sport kvůli ztrátě motivace oznámil konec kariéry, mezi fanatiky nepatřil. Ne že by na evropských a severoamerických kluzištích nic nedokázal. Chraň bůh! V NHL se objevil ve 398 zápasech, v čemž ho předčili jen dva krajané Dominik Hašek (735) a Tomáš Vokoun (700). Ještě několik (možná mnoho) sezon potrvá, než se na něj někdo z českých následovníků dotáhne. Michal Neuvirth dosud v nejslavnější lize chytal 249 utkání, Petr Mrázek 183.
V Atlantě a Winnipegu často zachraňoval slabé týmy, které bezútěšně brázdily dna tabulek NHL. Taky proto se jen jednou – na jaře 2015 – mihnul ve Stanley Cupu. Byl Vokounovou dvojkou na zlatém šampionátu v Německu na jaře 2010. O rok později na Slovensku zažil svůj nejlepší reprezentační turnaj a zásadně přispěl k zisku bronzových medailí.
Drtivá většina kluků, kteří na místních zimácích v mohutné výstroji lapají puky a sní o zářivé budoucnosti, by se Pavelcovi ráda aspoň přiblížila.
Zvlášť v současné době českého hokejového temna se jeho životopis zdá býti takřka skvostným.
A přece součástí jeho odkazu patrně navždy zůstanou otázky: Co by býval dokázal, kdyby se býval trochu víc snažil? Kdyby trénoval s větší kázní a oddaností? Kdyby hokej skutečně miloval? Nejde ani o to, že o prázdninách rád flámoval a v červenci 2012 boural pod vlivem alkoholu. Profesionál nemusí být asketa. Nelze jej ani obviňovat, že by při mači něco flákal. V říjnu 2009 se vrhl do rány Kovaljova z Ottawy bez masky, již ztratil ve skrumáži, a kotouč ho trefil do brady a krku. Mnohokrát se zaskvěl téměř zázračným zákrokem, když měl soupeř před sebou odkrytou branku. Nenaplnil však představy fanoušků a odborníků poté, co zářil v kanadské juniorské QMJHL a pomohl farmě Atlanty k triumfu v AHL. Postupně se vzmáhající Winnipeg čekal, až O. P. dozraje a stane se spolehlivou jedničkou, kterou byl asi jen v sezoně 2014/15 (úspěšnost 92 %, průměr 2,28 gólu na utkání). Potom se jeho pozice zhoršovala. Ztratil výsady jasné jedničky, zranil se, chytal na farmě, New York Rangers ho loni najali jako náhradníka Henrika Lundqvista.
A teď končí. Nechtějí ho v NHL a jinde se nehodlá nechat ostřelovat. Jeho svobodná volba svědčí o poněkud odtažitém vztahu ke hře, kterou jiní vnímají jako poslání či životní lásku.
Na podzim 2013 jsme se bavili v newyorské Madison Square Garden. Štvaly ho rozporuplné tahy vedení Jets, jež mužstvo oslabovaly. O hokeji mluvil jako o práci: „Každému se do ní někdy nechce. Radši hraju, než trénuju. Ale ani zápasy někdy nejsou zábava.“Vyprávěl, jak na povolání zapomíná v okamžiku, kdy na stadionu vyjede z garáže. Posedlost, která leckdy výborné sportovce povyšuje na šampiony, mu chyběla. S ní by patrně na ledě vynikl víc.