MNICHOV 1938 SERIÁL MF DNES
Od vzniku Československé republiky a po zkušenostech z Velké války panovala mezi československými politiky víra v antimilitární uspořádání Evropy. Washingtonská deklarace dokonce počítala se vznikem miličního systému, který měl plně nahradit kádrovou armádu.
Ovšem francouzský spojenec i TGM se začali stavět proti takovému uspořádání obrany, a to s ohledem na výraznou německou menšinu a po vojenském střetu s Maďarskou republikou rad na přelomu let 1918 a 1919. Jak poznamenal generál Pellé, byl by takový systém „mimořádně nebezpečný v zemi, která právě pohltila tři miliony příslušníků jiné národnosti podél svých hranic. Milice organizované v německých Čechách či na maďarském Slovensku by se mohly proměnit při prvé příležitosti v povstaleckou armádu či v předvoj zahraniční invaze.“
Legie jako základ
Právě francouzská mise měla zásadní vliv na vybudování stálé armády: zorganizovala hlavní štáb, postavila 12 pěších divizí, vybudovala systém vojenského školství a pomáhala k propojení armádních požadavků a průmyslového zázemí. Vojenskou tradici v duchu Masarykova „socialismu“pak utvářela Československá obec legionářská, která byla se svými padesáti tisíci členy a zkušeností z bolševického Ruska důležitým hlasem v utváření demokratického systému první republiky.
Zahraničněpoliticky se nová republika snažila po celá 20. a 30. léta posílit své postavení v obranných spojenectvích zvláště s Francií a v rámci Malé dohody i s Rumunskem a Jugoslávií. Společná cvičení i unifikace zbraní měly zajistit připravenost zemí střední Evropy, které měly dohromady 47 milionů obyvatel. V květnu 1935 posílila pocit silného spojenectví ještě smlouva se SSSR. Obranný pakt orientovaný především proti Maďarsku měl smluvenou vojenskou sílu o více než sto deseti praporech pěchoty, sto padesáti bateriích dělostřelectva, třiceti dvou eskadronách jezdectva a sto dvaceti letadlech. Pravidelné každoroční konference generálních štábů (poslední v prosinci 1937) probíraly možné scénáře útoků sousedních států jednotlivých členů. Již v průběhu 30. let a zvláště po prodělané hospodářské krizi se do hospodářských a vojenských vztahů malodohodových států razantně zapojilo Německo, které se stalo dominantním partnerem balkánských států.
Houstnoucí atmosféra v Evropě, zvláště po ztroskotání ženevské odzbrojovací konference v roce 1932 a po nástupu nacistů k moci v lednu 1933, vedla k novému hodnocení obrany Československé republiky. Po konzultacích s hlavním spojencem Francií, přistoupila československá generalita v čele s L. Krejčím a ministrem zahraničí E. Benešem k přípravě armády na válku. Byl výrazně navyšován armádní rozpočet, prodloužena prezenční služba a schváleny nové mobilizační plány. Byla prosazena výrazná modernizace armády.
Mílovými skoky probíhala příprava nových palných zbraní, ať již samopalů, nebo houfnic z brněnské Zbrojovky. Armáda převzala nové lehké tanky LT-35 a v přípravě byly ještě lepší LT-38. Československé letectvo bylo v letech 1935–1937 vyzbrojeno novými typy stíhacích dvouplošníků Avia B-534 a v přípravě byly stíhačky B-35 a B-135, jež mohly konkurovat německým messerschmittům.
Pevnosti, ne mobilita
Rozhodující bylo v obranné strategii mladého státu vybudování systému pohraničních opevnění. Od léta 1934 začaly přípravy pro rozsáhlé stavební projekty po celé hraniční linii s nacistickým Německem. Vzorem se stala francouzská Maginotova linie a francouzští poradci předávali do Československa své zkušenosti a rady o provedení výstavby. Opevnění mělo krýt od severu armádu, jež by ustupovala od západu na východ a zadržovala by agresora co nejdéle v dalších obranných pásmech, než by dorazili na pomoc spojenci. Virulentní doba politických zvratů fašistických režimů byla krajně nepříznivá dlouhodobému plánování opevnění, proto se plány změnily v roce 1936 na přípravu pevností po celé hranici a v roce 1937 měl program v plánu bezmála třináct set těžkých (zrealizováno 262) a přes patnáct tisíc lehkých objektů (dostavěno necelých deset tisíc). Obří investice šla na vrub mobility vojska. Nebylo to příliš prozíravé rozhodnutí, protože jak později ukázal případ Maginotovy linie, nacisté opevnění prostě obešli právě díky mobilitě.
Zásadním signálem ohrožení mladého demokratického státu byl anšlus Rakouska 12. března 1938, proti kterému západní spojenci vznesli pouze chabé protesty. Nadšené davy vítající Hitlera v Linci a ve Vídni ukazovaly, že nákaza nacismem nezná hranic. Touha po Velkoněmecké říši, v pořadí již třetí, se notně ozývala také z československého pohraničí. Nacisté v Sudetech začali tlačit československou vládu do bezprecedentních ústupků, jež by nakonec vedly k rozvratu republiky. Sudetoněmecké pohraničí začalo „vřít“. Zřejmě vlivem omylu nebo zdařilé provokace drážďanské skupiny Abwehru uvěřili českoslovenští vojenští a političtí představitelé informaci, že německá vojska o síle čtvrtiny armády se dala na pochod směrem k československým hranicím.
Během noci z 20. na 21. května 1938 byla zahájena částečná mobilizace, která zvedla početní stav armády 23. května ze 195 000 na 371 000 vojáků. Na hraničních přechodech byly zřízeny zátarasy a do obranných postavení byla dodána munice. Nacisté přesvědčovali francouzské a britské politiky, kterým se do války kvůli ČSR rozhodně nechtělo, že zprávy o koncentraci sil jsou nesmyslné. To vedlo k sílícímu tlaku spojenců na československou vládu, aby nalezla soulad se sudetoněmeckými politiky.
Nikdo z nich netušil, že 30. května vydal Hitler směrnice plánu Grün: „Je mým nezměnitelným rozhodnutím zničit v blízké budoucnosti Československo vojenskou akcí.“
Mobilizace!
Následující čtyři měsíce, jež vyústily v podepsání mnichovské dohody a odstoupení pohraničí Německu, byly naplněny horečnatou přípravou pohraničního opevnění. Nedokončené úseky měly mezi sebou desítky kilometrů netknuté krajiny, kterou bylo nutné bránit mobilně.
Vystupňování politické krize vedlo československou vládu ve vyhlášení všeobecné mobilizace 23. září 1938. Za pouhé dva dny byly u svých útvarů tři čtvrtiny branců, to bylo téměř tři čtvrtě milionu mužů, z nichž bylo 72 % národnosti české a slovenské, 21 % německé (třetina – sto tisíc – nenarukovala) a 6 % maďarské. Pro obranu relativně malého státu bylo připraveno 350 tanků, 887 bojových letadel první linie, k tomu přes 38 tisíc lehkých a sedm tisíc těžkých kulometů.
28. září hlásil generál Krejčí, že armáda je na německou ofenzivu připravena. Mnichovská konference však nakonec nabídla „mírové“řešení, které se stalo traumatem pro několik generací Čechů.