Evropský poločas štěpení

Před časem to vypadalo jako velký stihomam, dnes je to víc než jisté. Devět měsíců před evropskými volbami se v EU formují dva tábory. A proti sobě stojí dva politici: Emmanuel Macron a Viktor Orbán. Je tu čas štěpení.

Hraje se doslova o všechno. Hlavně o příští podobu Evropy. Ta se totiž v těchto dnech výrazně štěpí. Dožívá své dny. Někdo to vidí jako střet mezi „starou dobrou západní Evropou“a „novou osvobozenou východní Evropou“, který nejlépe zosobňují francouzský prezident Emmanuel Macron a maďarský premiér Viktor Orbán. Dva muži s dvěma vizemi.

Dvě tváře Evropy. Neměla ale vždy více tváří?

Prezident Macron na letní „spanilé jízdě“Evropou mluvil v této souvislosti o „lepře nacionalismu“. V Kodani koncem srpna to zopakoval: „Neustoupím v ničem nacionalistům a těm, kteří mluví řečí nenávisti. Pokud vidí v mé osobě jejich principiálního oponenta, mají pravdu.“

Ozvěnou mu byla v Miláně slova premiéra Orbána: „Aktuálně existují v Evropě dva tábory a jeden je vedený Macronem. On stojí v čele politických sil, které podporují imigraci. Na druhé straně jsme my, kteří chceme zastavit ilegální imigraci.“

Tolik diskutovanou rezoluci Evropského parlamentu, jímž bylo pokáráno Maďarsko za prohřešky proti demokracii, můžeme vidět jako „dělostřeleckou přípravu“. Suchý nácvik. Zatím se jenom cvičí a slova jsou slepými náboji. Kouř je však vidět všude. Od roku 2014 se do Evropy valí miliony imigrantů, dílem z válečných zón, dílem z chudých regionů Afriky a Blízkého východu. Není kouře bez ohně. V kouři se ale leccos ztratí. Každé zjednodušení vyvolává akceleraci, drnká silně na nervy a žene stádo do houfu. Nic ale nemá jen jeden důvod.

Otázka národní identity, potažmo identity evropské, se v těchto dnech dostává jako hlavní krmě na evropský hodovní stůl. (Ne, imigranti nám ji nevezmou, ti nedostanou ani zbytky.) Jedni mají pocit, že křesťanské hodnoty – rozuměj hodnoty válečných křižáků z rodu svatého Bernarda z Clairvaux – se vracejí znovu ke sluchu těch, kteří dosud neohluchli a neoslepli multikulturalismem. Rezonuje to na Západě, rezonuje to i na Východě – i když na Východě spíše slovy polských a maďarských reků (Jana III. Sobieského a Matyáše Korvína).

Část Evropy je tomuto psychologickému tlaku vystavena způsobem, že nenachází srozumitelné politické řešení. To je případ Řecka či Itálie, která není daleko od ekonomické imploze. Rozhodující roli představuje finanční kapacita těchto zemí, které přijetí eura přiškrtilo způsobem, že již takřka nemohou dýchat. Neporodil vlastně Juncker a Merkelová svého Salviniho a Orbána?

Binární vytváření nepřítele, jak se o to dnes snaží Macron a Orbán, má jeden jediný účel: vyhecovat evropskou populaci k tomu, aby se evropské volby staly konečně volbami, kde o něco půjde. V tom si jsou podobní. Paradoxně by si měli všichni, kteří v minulosti plakali nad nízkou účastí a legitimitou, gratulovat: mají konečně důvod! A ne jeden. Jsou hned dva: imigrace a peníze. Převážně anglický brexit je pouze účelová teleologie všech populistů.

Za Macronem a Orbánem už se tlačí další. Macronova „progresivní družina“čítá konzervativce, šéfa Evropské komise Jeana-Clauda Junckera či polského předsedu Evropské rady Donalda Tuska; socialisty, jako je španělský premiér Pedro Sanchez nebo premiér portugalský Antonio Costa; radikální levici představovanou řeckým premiérem Alexisem Tsiprasem i liberály typu belgického premiéra Charlese Michela či lucemburského premiéra Xaviera Bettela.

Družina „populistického ostřelovače“Orbána je podobně početná a mnohem více homogenní. Čítá ultrakonzervativního polského politika Jarosława Kaczyńského a hned několik populistických lídrů, jako je italský ministr vnitra Matteo Salvini, francouzská radikálka Marine Le Penová, nizozemský poslanec Geert Wilders, německá poslankyně Alice Weidelová, rakouský vicekancléř Heinz-Christian Strache nebo švédský poslanec Jimmie Akesson.

Mezi těmito proudy je jistá nesymetričnost: zatímco „progresisté“jsou většinou u moci (Francie, Španělsko, Portugalsko, Řecko, Belgie, Lucembursko), „ostřelovači“se k moci derou. Už ale často nestojí jen před branami, mají své funkce, mandáty a ve třech zemích – Polsko, Itálie, Rakousko – u moci dokonce jsou.

Oba proudy mají i své „stínové podporovatele“. Macron s rezervou německou kancléřku Angelu Merkelovou, Orbán německého ministra vnitra Horsta Seehofera. Rakouský kancléř Sebastian Kurz podporuje otevřeně Orbána (český premiér Andrej Babiš hraje zatím janusovsky „dvojí hru“), zatímco finský premiér Juha Sipilä, nizozemský premiér Marc Rutte a dánský premiér Lars Lokke Rasmussen stojí za Macronem.

Za kouřovou clonou by ale nemělo zaniknout téma, jež se příliš nepropírá. Rezoluce Evropského parlamentu nemůže Maďarsko žádným způsobem ohrozit. Vyřadit ho ze hry nelze, pokud by se nechtělo vyřadit samo. V Evropské radě na to není hlasovací konsenzus ani počet hlasů.

Dosavadní praxe v europarlamentu žila konsenzem, při kterém se na čele střídali konzervativci se socialisty. Ti druzí byli posledními národními volbami v Evropě velmi oslabeni. Junckerem prosazené jmenování Martina Selmayra, přezdívaného bruselský Rasputin, novým generálním sekretářem Evropské komise zase připomnělo, že část populistické ligy oprávněně kritizuje mechanismy moci v nejvyšších patrech bruselské nomenklatury. Bylo totiž přímým atentátem na svrchovanou legitimitu příštího parlamentu.

Nás by mělo rovněž zajímat, že Macronova linie vážně uvažuje o zredukování „tvrdého jádra“Evropy, z něhož by byla bývalá východní Evropa vyřazena. Pokud o tom francouzský prezident dokáže přesvědčit německou kancléřku, vrátí se myšlenka dvourychlostní Evropy, jak ji v podobě širší evropské federace kdysi rozvíjel francouzský socialistický prezident, ano „mlčící sfinga“, François Mitterrand.

Rezoluce Evropského parlamentu o Maďarsku představuje jen „dělostřeleckou přípravu“.