Den státnosti se slaví hezky česky s Kameňákem

Hezky se to s letošními osmičkami nakupilo na prodloužený televizní víkend. Sotva se 28. září oslaví Den české státnosti, v noci z 29. na 30. září uplyne osmdesát let od podpisu takzvané mnichovské dohody, která témuž státu vzala kus budoucnosti.

A teď , babo, raď, jak mají tuzemské televize protančit mezi vejci, tedy mezi povinnými svátky či kulatými výročími na jedné straně a tradičně oddechovou skladbou volných dní na straně druhé.

Nova si s tím hlavu neláme ani v nejmenším. Státní svátek včetně svatováclavské legendy přivítá v pátek hezky česky Kameňákem 3. Což je onen vskutku státotvorný díl sprostonárodní filmové série, ve kterém se na místním fotbalovém zápasu očekává pornohvězda Dolly Buster.

Prima jako hold patronovi naší země zopakuje tvrzení, že Česko Slovensko má talent, a ČT1 v První republice vyřeší řádění vzteklého psa i prodej lihovaru. Dekorum drží alespoň na ČT2 Mír podle mnichovské dohody, což je třicet let starý, ale pořád solidní dokument, který Jan Němec a Otto Olejár natočili ve Velké Británii k 50. výročí události.

V nedělním pozdním čase uvede ČT ještě rekonstrukci Dnes před 80 lety, nicméně jinak si stanice kvůli nějaké pietě nehodlají dělat násilí. K sobotě přece patří zábavné soutěže čili Tvoje tvář má známý hlas versus 1 proti všem, k neděli zase seriálová tradice. Náš divák, náš pán, a divák to tak má rád.

Jen aby bylo jasno, tohle rozhodně není plačtivé volání po falešné povinnosti a umělé oficióznosti minulých dob. Nikdo nechce, aby se o státních svátcích vysílaly zprávy o počasí ze hřbitova a moderátoři se střídali v kladení otázek a věnců. Úplně by postačila trocha přirozeného vkusu: na oslavu dědečkova kulatého jubilea taky nepůjdeme v županu.

Avšak na druhou stranu se televizím nelze divit, že červená data obcházejí s páskou na očích. Dost možná by i rády něco zahrály, ale kde vzít a nekrást?

Ano, máme film Václav, a podařený, jenže jeho hrdinou je postižený vesnický outsider; to by se k poctě jaksi nehodilo.

Pak by byl na skladě Kníže Václav, natočený ovšem podle Tylova dramatu jako televizní inscenace; to dávno neletí.

Z filmového Knížete Václava, započatého v roce 1942 pod diktátem nacistické propagandy a díky tiché české sabotáži nikdy nedokončeného, se dochovalo jenom pár lyrických záběrů na poli či na vinici. A Svatý Václav z roku 1929 je němý, což by současný divák odchovaný Superstar považoval za poruchu signálu.

Ještě hůře jsme na tom s filmovým Mnichovem. Letité Dny zrady obsahují prvky komunistické interpretace, nedávná novinka Ztraceni v Mnichově zase kombinuje komedii s novátorským výkladem dějin v příliš třaskavé směsi pro smrtelně vážné použití. Pak už se nabízejí spíše snímky o teroristickém útoku na mnichovskou olympiádu nebo krimiseriál Místo činu: Mnichov. Pravda, hlavní roli v něm stylově hraje jistý Miroslav Nemec, pohříchu však pochází z Chorvatska.

Takže učinit se ctí zadost kalendářnímu vlastenectví se vlastně ani nedá. Nakonec bude lepší tvářit se, že máme před sebou obyčejný víkend, než připomínat svatého Václava silvestrovským Mejdanem roku z Václaváku a mnichovskou zradu přímým přenosem z tamního pivního Bierfestu.

Ačkoliv obojí by asi mělo slušnou sledovanost.