Mnichov 1938 Politika ustupování
Jaroslav Šebek Historický ústav AV ČR
Rozjetý vlak německé agrese bylo teoreticky možné zastavit v okamžiku, kdy německé jednotky pochodovaly 7. března 1936 do demilitarizované zóny Porýní. Hitler hrál totiž vabank a obával se razantního zásahu zejména Francie, na nějž by nebyl tehdy schopen odpovědět. Západní státy však reagovaly vlažně a v podstatě nacistickou politiku tolerovaly. Francouzi pouze obsadili Maginotovu linii a vyslali apel do Ženevy, aby byla svolána Rada Společnosti národů. Spojené království navíc soustředilo větší pozornost na probíhající válku v Habeši. Politiku obou západních velmocí, v nichž na jaře 1937 nastoupily nové vlády v čele s Nevillem Chamberlainem a Camillem Chautempsem, stále zřetelněji předurčoval kurz appeasementu, tedy neochota angažovat se proti tlaku Berlína a ustupování nacistickým plánům na ovládnutí Evropy.
Kvůli vám do války?
Vlažná reakce tak přišla i na anšlus Rakouska. V březnu 1938 diskutoval britský kabinet postoj vůči Československu, z něhož vyplynulo, že násilné zakročení proti snahám o likvidaci státní integrity Československa nejsou životními zájmy vlády. S jistou dávkou nadsázky lze říci, že cesta do Mnichova byla nastoupena už na konci března, půl roku před vlastní konferencí. Londýn byl ostatně k tomuto kurzu veden i řadou dlouhodobých faktorů. Patřila k nim stále složitější situace v koloniích, daná růstem nezávislých tendencí. Symptomatická byla v tomto směru například Indie, kde od 30. let působil jako nositel její emancipace Mahátma Gándhí. Britské politické elity se strachovaly, že rozsáhlejší válečný konflikt bude smrtící ranou pro celé impérium. Noční můrou pro většinu britských a francouzských občanů bylo současně opakování válečného pekla, jak je zažili před dvěma desítkami let v bahně flanderských zákopů a krvavých jatkách u Verdunu. Vojenské špičky obou západních demokracií si byly vědomy toho, že jejich armády nejsou po technické stránce dostatečně dobře připraveny na válečný konflikt. Výdaje státního rozpočtu směřovaly zejména do sociální oblasti a do zdravotnictví, obrana nepatřila k těm nejvíce prioritním kapitolám. Politické reprezentace se domnívaly, že ustupováním agresorovi zajistí v Evropě na delší dobu mír. Pro Československo pak bylo neméně fatální faktické podřízení se tomuto kurzu i ze strany „jeho“spojenecké Francie, kde se jistým mezníkem stal nástup nové vlády Édouarda Daladiera v dubnu 1938. Zdejší pravicový tisk navíc začal zpochybňovat spojenecké závazky země vůči Československu. Chamberlainova vláda již v srpnu rozhodla, že kvůli Československu do války nepůjde.
Na akceleraci událostí po pokusu ovládnout pohraničí ordnerskými bojůvkami v noci na 13. září reagoval také Západ, ale nikoli tak, jak očekávala československá místa. Hrozba rýsujícího se válečného střetu vyvolala mezi britskými a francouzskými politickými špičkami většinou zděšení. V těchto dnech již britská média přinášela informace o tom, že jediným řešením česko-německého napětí bude odstoupení území. Proto se britský premiér 15. září nečekaně sešel s Hitlerem, který použil dezinformace a tvrdil, že ten samý den bylo zabito tři sta sudetských Němců. Premiér Jeho Veličenstva jako řešení situace navrhl oddělení těch území, kde byli Němci zastoupeni více než 50 % populace, k čemuž se přidal i náš francouzský spojenec. Po dramatickém vyjednávání naše vláda tento britsko-francouzský návrh přijala. Britský premiér podruhé chvátal za Hitlerem s nadšením, že se podařilo Československo donutit k ústupkům. Druhá schůzka Chamberlaina s Hitlerem v Godesbergu, jež proběhla ve dnech 22. a 23. září, však nedopadla podle britských očekávání. Říšský kancléř naopak vystupňoval požadavky, žádal odstoupení mnohem větší části území, tedy i s většinovým českým obyvatelstvem, dále možnost okamžitého záboru části nárokovaných území a navíc začal prosazovat i územní nároky Maďarska a Polska. Místo jednoduchého řešení tzv. československého problému tak situace znovu eskalovala. Československá armáda následně perfektně provedla mobilizaci, což negovalo jeden ze základních předpokladů nacistického válečného plánu proti ČSR, který předpokládal neočekávaný úder proti nepřipravenému protivníkovi. Krach německo-britských jednání však neznamenal opuštění myšlenek na odvrácení vojenské konfrontace s Hitlerem. K Hitlerovi odletěl Chamberlainův emisar a 26. září vystoupil Hitler s emotivním projevem ve Sportovním paláci, kde zaútočil zejména proti prezidentu Benešovi, takže přenesl problém z roviny mezinárodní na rovinu osobní. Britský premiér ve stejný den vystoupil v rozhlase a pronesl slova, která odrážela v krystalické podobě britský appeasement, když prohlásil, „jak hrozně nepředstavitelné je, že bychom tu měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky kvůli jakémusi sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme“.
Hýčkání Chamberlaina
Mediace se ujal italský diktátor Mussolini, který měl dosáhnout změny německého stanoviska ke svolání konference, která rozhodla o československém osudu. Chamberlain byl při příjezdu do bavorské metropole nadšeně pozdravován cestou z letiště a do jeho hotelového pokoje neustále proudily květinové dary. Ministerský předseda si nejspíše připadal jako spasitel, který zajistí klid zbraní na věčné časy. O půl druhé ráno se československá delegace seznámila s výsledky jednání.
Členové československého kabinetu se v ponuré náladě sešli 30. září a diktát z Mnichova přijali. Beneš správně předpokládal, že další nacistické výbojné kroky brzy vyprovokují v Evropě širší konflikt, který může výsledky Mnichova revidovat. S Benešovým postojem se shodoval třeba Pavel Tigrid, který již před únorem 1948 připomínal, že Mnichov znamenal v podstatě i možnost obnovení státu, neboť rozhodnutí československé vlády nevyvolat v zářijových dnech roku 1938 válku, přestože bylo frustrující, nakonec zachránilo existenci národa. Racionální politická úvaha o minimálních vyhlídkách v konfliktu bez spojenců pak ovlivnila i postoje velké části generality. Komunisté sice propagandisticky rozvíjeli mýtus o možné pomoci Moskvy, bez ohledu na rozhodnutí západních států, avšak sovětské angažmá nebylo příliš reálné. V této době navíc vrcholila vlna stalinského teroru.
Nadšení nad „zachováním“míru se netýkalo jen evropské veřejnosti, ale postup západních velmocí vůči Německu schválilo také 60 % Američanů. Naproti tomu s postojem velmocí nesouhlasil Vatikán. Papež sdělil britskému vyslanci, že pokládá za „neslýchané, že takováto amputace byla provedena, aniž bylo slyšeno Československo“. Mnohé říšskoněmecké listy pak Vatikán označily za rušitele míru.
Neschopnost hájit demokratické hodnoty a odvážně vystoupit proti výbojům fašistických států se ukázala i v tom, že Západ nebyl schopen garantovat existenci okleštěného státu, který se o necelého půl roku později stal definitivně Hitlerovou kořistí.
Kalendárium
● ráno vydává britská vláda v reakci na Hitlerův projev ze Sportovního paláce komuniké zdůrazňující touhu pokračovat v jednáních o odstoupení části území ČSR Německu
● Chamberlain píše dopis Benešovi, ve kterém mezi řádky doporučuje podvolit se diktátu. V rozhlasovém projevu pak pronáší: „Budeme-li muset bojovat, musí to být pro mnohem větší věc…“
● ráno žádá Chamberlain Mussoliniho o zprostředkování jednání. Ten tak činí. Hitler zve Chamberlaina, Daladiera a Mussoliniho na jednání do Mnichova Seriál pro MF DNES připravil Historický ústav Akademie věd České republiky. Editor seriálu Jan Slavíček.