Český Marco Polo se po staletích vrací domů
Čtrnáct let na cestách a padesát tisíc kilometrů nachozených pěšky po krajinách, o kterých v Evropě do té doby nikdo neslyšel.
Když se mnich Odorik vrátil do františkánského kláštera v Pordenone, nejprve si ho nikdo nevšiml. Opálený vyhublý misionář vypadal staře a nemocně. Nepoznali ho mezi poutníky nejen v klášteře, ale ani jeho příbuzní.
Mniši Odorikovi nevěřili, že je jejich misionářem, spolubratrem, vracejícím se z cest po Asii. Nestávalo se totiž, aby se misionáři ze svých dalekých cest navraceli. Jeho vyprávění zpočátku nevěřili.
Přesto bylo Odorikovo vyprávění zachyceno v knize „Popis východních krajů světa“. A Češi díky tomu získali cestovatele, svého Marka Pola. Odorik z Pordenone se sám podepisoval jako Odoricus Boemus, tedy jako Oldřich Čech, a narodil se v severní Itálii. Celý život ale připomínal, že je synem českého rytíře z vojska Přemysla Otakara II. a italské ženy z okolí Udine.
Jeho cestopis zachytil putování z Benátek k Černému moři, kolem hory Ararat a přes perské pouště dnešního Íránu, Indii do dnešní Indonésie, kam dorazil jako první Evropan. Roku 1322 doputoval až do blízkosti Austrálie. O tři roky později zamířil do Číny
Z Číny se vydal na cestu do Tibetu. Dorazil až do Lhasy. Stal se tak pravděpodobně prvním známým Evropanem, jenž se dostal do Tibetu. Pozoruhodné je, že Oldřich cestu absolvoval pouze v předepsaném řádovém oděvu – tmavohnědý hábit s kapucí, přepásaný bílým provazovým cingulem – a obutý jen do kožených sandálů.
Teď se jeho ostatky po staletích symbolicky vrátily do Prahy.
Za svého ho považují Italové, ale i Slovinci nebo Furlánci. Tedy národ žijící ve středověku na území malé země mezi Alpami a Benátkami. Jen Češi na „Oldřicha Čecha“skoro zapomněli. Kdo byl tento skoro neznámý kněz s českými kořeny, který ve středověku procestoval celý tehdy známý svět?
Františkánský mnich, misionář a cestovatel zvaný také Oldřich z Furlánska nebo jen „bratr Čech“byl jedním z prvních katolických misionářů, který doputoval na území dnešní Číny, Indie či Tibetu.
Přestože jeho otec byl žoldnéřem českého krále Přemysla Otakara II., v Čechách je jeho jméno téměř zapomenuto. Muž známý také jako Odorik z Pordenone po sobě zanechal cestopis s názvem Popis východních krajů v sepsání bratra Oldřicha, Čecha, z Pordenone, který se dočkal mnoha opisů a později i tištěných vydání.
Odorik se podle historiků vydal v průběhu svého života na dvě cesty, první vedla na počátku 14. století na Kavkaz a do jižního Ruska, kde se naučil několika asijským jazykům. To ho předurčilo k cestě druhé, na kterou vyrazil mezi lety 1312 a 1318. Ta už vedla do Číny a Tibetu.
V Čechách po šesti stech letech
Jeho dílo ve druhé polovině 14. století využil lutyšský lékárník Jean Bourgogne ve své knize o cestách vymyšleného rytíře sira Johna Jana Mandevilla, která Odorikův původní cestopis na mnoho staletí naprosto zastínila.
„Český překlad Odorikova cestopisu v úplnosti vyšel až po šesti stoletích, v roce 1962,“popisuje spisovatelka Alena Ježková, která se snaží znovu připomenout jméno středověkého cestovatele širší veřejnosti.
Odorik zemřel v Itálii v roce 1331. Z kláštera v Pordenone se vydal za papežem do Říma, kterému chtěl popsat své cesty. Během putování ale onemocněl a už umírající se nechal převézt do největšího furlánského města Udine. Tam skonal.
Jeho ostatky byly vystaveny v tamním kostele a zde mělo také dojít k prvnímu zázraku. Místní ho považovali za svatého a vybudovali mu krásný náhrobek.
Odorik byl pravděpodobně první, kdo použil názvu Sumatra pro jeden z indonéských ostrovů. Jako první také popsal čínské hostince, do té doby v Evropě neznámá zařízení, nebo lov ryb s přispěním kormoránů. V Číně ho také zaujal tamní poštovní systém, papírové peníze nebo podvazování nohou malých dívek. (Následkem této procedury byly tzv. lotosové nohy, jakýsi symbol krásy, který měl ženám pomoci se provdat.)
V roce 1755 byl Odorik papežem Benediktem XIV. blahořečen.
Návrat domů
S myšlenkou přenést do rodných Čech relikvii Odorika s Pordenone přišla právě spisovatelka Ježková. „Na jedné ze svých cest po Itálii jsem se s postavou Odorika seznámila a žasla jsem nad jeho osudy. Přitom v rodném Furlánsku, konkrétně v Udine, kde je pohřben, je to velmi známý a uctívaný světec. Napadlo mne, že by se Odorikův odkaz měl výrazněji šířit také v českých zemích,“vzpomíná spisovatelka.
S pomocí františkánů se to podařilo. Italští poutníci relikvii do Prahy přinesli v polovině září. Místem spočinutí malé relikvie je pražský kostel s klášterem Panny Marie Sněžné, který spravují právě bratři františkáni. „O Odorika se zajímáme už delší dobu, také proto jeho relikvie spočine u nás,“vysvětluje člen řádu Petr Regalát Beneš.
Spisovatelka Ježková není jediná, kdo se o Odorika v Česku zajímá. Dvacet let se touto postavou zabývá Vladimír Liščák z Orientálního ústavu Akademie věd. Právě on pro svou připravovanou knihu podrobně sepsal Odorikovo putování.