Brexit ohrožuje prosperitu
Hodiny už odtikávají poslední měsíce před brexitem. A dohoda je stále v nedohlednu. Pro českou ekonomiku přitom tvrdý brexit značí závažnější riziko než rozjetá obchodní válka mezi USA a Čínou.
Británie to má „za pár“. Přibližně za šest měsíců, přesněji v pátek 29. března 2019 v jedenáct hodin večer, skončí řádné dvouleté období legislativně určené k završení procesu vystoupení z Evropské unie.
Hodiny už tikají hodně nepříjemně, přitom však Británie stále nemá se zbytkem EU dořešeny základní otázky. Odpovědi na ně měly být přitom podle dohody z loňského léta známy nejpozději letos v druhé polovině října, kdy se koná další z řady summitů EU.
Bez odpovědi stále zůstává zejména to, jak bude vypadat – a jaký bude její samotný status – hranice mezi Irskem a Severním Irskem. Po završení brexitu to bude jediný suchozemský přechod mezi Británií a EU. Jak Brusel, tak Londýn se chtějí vyhnout obnovení běžné mezistátní hranice.
Obávají se, že tím oživí staré duchy, které zapudilo vytvoření jednotného vnitřního trhu EU a o několik let později, v roce 1998, také Velkopáteční dohoda. Od dvacátých let minulého století až právě do let devadesátých byl totiž politický i společenský život Severního Irska extrémně polarizovaný. Lidé se tam dělili na unionisty, převážně protestantského vyznání, kteří si nadále přáli zůstat součástí Spojeného království, a nacionalisty, z převážné části katolíky, kteří chtěli získat nezávislost na britské koruně, jako se to v roce 1922 po staletích podařilo zbytku irského ostrova.
Dokud je Irsko a Británie součástí jednoho trhu a nadnárodního uskupení, zůstávají staré sváry, včetně těch nejkrvavějších v režii Irské republikánské armády, do značné míry vytěsněny z kolektivní paměti „zeleného ostrova“. Opětovné vztyčení hranice hrozí zjitřit staré šrámy. Brusel proto navrhuje, že by Severní Irsko mělo jakýsi zvláštní status, jenž by už ale neplatil pro zbytek Spojeného království. Ten by ale v důsledku znamenal, že hranice mezi EU a Británií by vedla spíše Irským mořem, což by Severní Irsko od Británie fakticky poněkud odřízlo. Je pochopitelné, že něco takového Londýn nemůže přijmout, neboť je tak ohrožena celistvost země.
Kromě nezodpovězené otázky irské hranice stojí zdárnému rozvodu Londýna a Bruselu v cestě i finanční vypořádání mezi oběma celky. Evropská komise také ze stolu smetla návrh premiérky Theresy Mayové na budoucí uspořádaní ekonomických vztahů mezi Spojeným královstvím a EU.
Tento návrh, dojednaný v létě v premiérčině letním sídle v Chequers, přitom k rezignaci přiměl klíčové muže jejího kabinetu v čele s ministrem zahraničí Borisem Johnsonem. Pro Mayovou tak jde o dvojnásobnou prohru. Navrhla totiž „kompromis“, který nebyl přijatelný ani pro jednu ze stran rozvodového řízení.
To už je svého druhu umění. Ovšem – nyní všechna ironie stranou – Mayová se ocitá v opravdu nezáviděníhodné roli. Stojí v čele ekonomiky, která je sice silná, ale pořád o dost slabší než ekonomika zbytku EU. Z tohoto titulu disponuje slabší vyjednávací pozicí než Brusel. V takové roli lze obstát, pokud slabší dokáže sebe sama veřejnosti prodat jako hrdinného „Davida“, který bojuje proti pomstychtivému „Goliášovi“.
K tomu ale Mayové chybí osobní odvaha a také silnější mandát od britské veřejnosti. Ten jí měly zajistit loňské červnové volby, v čemž se ale přepočítala. Její mandát naopak oslabil. To do značné míry znemožňuje hrát roli chrabrého „Davida“, jenž se s podporou svého národa staví obrovi, pročež získává další sympatie nejen vlastních lidí, ale i okolního světa. Mayová místo toho volí kompromis. A v tomto snažení ji pro změnu nechává „vymáchat“Brusel.
Ekonomicky je pro Brusel výhodnější zachovat současné parametry obchodování s Británií v co nejvyšší míře. To ale není přípustné politicky, jelikož by EU nemohla zbytku světa vyslat pro ni fatálně důležitý signál, jak velkou chybu Spojené království učinilo, když se rozhodlo dát jí sbohem.
I pokud se ještě letos – když ne v říjnu, tak na mimořádném listopadovém summitu EU – podaří nalézt odpovědi týkající se irské hranice nebo finančního vyrovnání, vše stále vlastně teprve začíná. Londýn pak bude mít do konce roku 2020 čas dojednat s EU úmluvu o zóně volného obchodu. Tím pádem ale vlastně prakticky žádný čas mít nebude, neboť takové dohody se dojednávají nikoli v řádu měsíců, ale let. Londýn doufá, že za 21 měsíců stihne to samé, čím EU a Ukrajina ztratily při dojednávání obchodní úmluvy takřka deset let. Jen o něco kratší dobu trvalo dojednávání úmluvy EU s Jižní Koreou. Přes sedm let se dojednávala dohoda EU s Kanadou. Ani dohody s Japonskem, Singapurem, Gruzií či Vietnamem se nepodařilo uzavřít za méně než tři roky.
Pravděpodobnost, že v nějaké fázi rozvodového řízení se něco osudově zadrhne a nastane „tvrdý brexit“nebo „brexit bez dohody“, s každým dalším dnem narůstá. Pro Českou republiku je to varovné, jelikož Británie je ze zemí, s nimiž nemáme přímou hranici, naším prakticky nejvýznamnějším obchodním partnerem.
„Brexit bez dohody“značí pro českou ekonomiku závažnější bezprostřední riziko než například rozjetá obchodní válka mezi Spojenými státy a Čínou. Smutné je, že ekonomický pokles, který u nás v důsledku takového brexitu může nastat, bude zaviněný prakticky jen neschopností politiků – britských i eurounijních – dohodnout se, jak pokračovat v něčem, co ekonomicky dobře fungovalo. A také vyřizováním si vzájemných politických účtů na účet daňového poplatníka a běžného občana.
Ekonomický pokles v důsledku brexitu bude zaviněný prakticky jen neschopností politiků.