Jak „mamataxi“přejelo Macha a Šebestovou

Mach a Šebestová měli kliku. Chodili do školy. Chodili tam totiž v době, kdy slovo „chodili“znamenalo skutečně „docházku“. Dnes by tihle dva školáci se značnou pravděpodobností do školy nechodili, ale jezdili. Respektive by je tam vozili.

Všechny ty příhody, které se Machovi se Šebestovou staly cestou do školy a ze školy, by se dnes už stát nemohly. Mach by seděl přikurtovaný jako pecka v jednom automobilu, Šebestová v druhém.

A to by byla rozhodně škoda. Protože jejich příběhy by se nestaly onou kvalitní zábavou, hodnotnou inspirací i laskavým poučením pro několik generací dětí.

Fenomén nazývaný „mamataxi“by tyhle populární postavičky zabil.

Tohle slovo se vžilo pro trend tohoto století. Odvážení dětí do školy autem.

Pro ty, kdo v poslední době neměli příležitost sledovat provoz před školou, přikládáme stručný popis situace.

Je krátce před osmou, provoz houstne. Čím blíže k osmé, tím je hustší. Auta, jedno za druhým, přijíždějí přímo před školní budovu, zastavují, děti se soukají ven, odcházejí těch pár kroků do školy.

Tak to je mamataxi.

Úkaz, který zhoršuje už tak špatnou situaci s dopravou v mnoha – či vlastně ve všech – městech. V některých čtvrtích je ráno drtivá většina automobilového provozu spojena právě s převážením dětí sem a tam.

Rodiče, kteří to takhle dělají, mají vždy po ruce argument, že do toho, jak dopraví svoje děti do školy, nikomu nic není.

V čemž se mýlí.

Saze a oxidy dusíku z výfuků jejich vozů totiž nemusí dýchat jen jejich děti, ale i děti úplně cizí. Lokální dopravní chaos, který před školou vytvářejí, také ohrožuje všechny děti. Ty cizí, pěší, dokonce víc.

Rodiče-taxikáři se totiž ani tak nebojí zlých „úchyláků“a černých sanitek, které unášejí děti a prodávají je na orgány. Oni se nejvíc bojí jiných aut.

Organizace Pražské matky poukázala na pozoruhodnou zacyklenost: před školou jezdí hodně aut, rodiče se proto bojí pustit děti samotné pěšky, aby je něco nepřejelo. Raději je vezmou až přímo před dveře autem.

Čímž před školou přibude aut. A začnou se bát další rodiče, i oni raději děti odvezou a tak dále, až je těch aut milion.

Pražské matky proti mamataxi vedou cílenou kampaň. Ale nejsou jediné, kdo toho má už plné zuby. K témuž dospěli v tak kultivovaném městě, jako je Vídeň. V ulici u jedné školy tam zkoušejí zákaz vjezdu od tři čtvrtě na osm do čtvrt na devět. Pokud se to osvědčí, budou to rozšiřovat.

Samozřejmě, že někteří rodiče mohou mít pro mamataxi dobré důvody. Například jim blízká škola odmítne dítě přijmout a školáček musí dojíždět do školy vzdálené deset kilometrů. A autobus, jak to tak bývá, tam dorazí až deset minut po začátku školy.

To jsou ovšem spíše výjimky, které se vyskytují hlavně na venkově. Ve velkých městech rodiče vozí děti zpravidla v rámci jedné čtvrti. A to i do školky – a k té to ve městě zřídkakdy mívají dál než kilometr.

Než aby vzali svoje dítě za ruku, čtvrt hodiny se s ním prošli a popovídali si s ním, raději kličkují jednosměrkami kolem obytných bloků. A troubí, když jim cestu zablokují popeláři. Jejich děti zatím sedí a čučí.

Takový rodič totiž není ani tak opatrný. Takový rodič je zkrátka příšerně líný.

A s tím nic nenaděláte, ani kdybyste vyhlásili deset kampaní.

Člověk má při pohledu na to úplně pocit, jako by slyšel takový zvláštní zvuk.

A taky že ano. Slyšíte to taky?

To jsou Mach se Šebestovou. Dvě kdysi tak veselé děti.

Tichounce fňukají.