Na pivě v Amsterdamu
Získal jsem titul certifikovaný výčepní, ale musel jsem kvůli tomu něco vypít. Jen na zvládnutí holandské výslovnosti „na zdraví“byla potřeba tři piva nalačno.
Začalo to nebezpečně. K snídani jsem si dal pivo. Nic k tomu. Naštěstí to byla třetinka. Ale měl jsem hned tři. Z lingvistických důvodů.
To abych vypiloval, jak se holandsky řekne na zdraví. Nechal jsem si to napsat na tácek: proost. Nebylo mi to k ničemu, protože se to stejně vyslovuje jinak.
Ale po třetím pivě už mi to zachrčení šlo skoro samo. Trik je v tom, že musíte dělat, jako byste chtěli z krku vykašlat mouchu. Nebo mít tři piva nalačno.
Hospoda se jmenovala Den Hoyberg, což prý znamená U Kupky sena. A tam jsem to poprvé uviděl. Hospodský k čepování používal lžíci na boty.
Tedy, oni tomu říkají stěrka, ale myslím, že si ji stejně kupují u Bati.
Z výčepního pultu trčelo pět píp. Amstel a Heineken jsem znal, ale byla tam ještě další jména: Brand, Brand Up a Wieckse Witte. Začal jsem Brandem Up, pak přišlo to Wieckse Witte, což je pšeničné bílé. No, a protože na stěně zářila hvězda Heinekenu, která mi připomínala Slávii, dal jsem si i tuhle značku.
A k tomu je potřeba ta lžíce na boty. Zíral jsem na ty zkušené pohyby hostinského a kdyby mi někdo řekl, že je večer budu umět taky a budu na to mít i diplom certifikovaného výčepního Heinekenu, bral bych to jako hospodské pábení.
Pivní útulno
Ale opravdu to tak bylo. Nejdřív jsem však musel projít i méně příjemnou částí dne. Bylo třeba něco sníst. Dostal jsem kroket. Smažené kuličky z bramborové kaše a mletého masa v nasládlé housce. Vedle byla hořčice. Pro jistotu jsem se optal, jestli k tomu ta hořčice patří. „Ano, s tím to bude trochu lepší,“řekla mi průvodkyně Caroline a usmála se takovým tím omluvným způsobem.
Měla pravdu, s hořčicí to bylo trochu lepší, i když dobré to nebylo. Ale mělo to i kladnou stránku: bylo třeba to zapít. Na řadě byl Amstel. Na hodinách bylo něco po desáté a mně bylo v duši tak nějak útulno.
Pak nás poslali do kina. Pivo s sebou. Film je pivní, jak jinak. O Heinekenu. Jsme totiž v pivovaru. Fakta mě nadchnou. 770 tisíc lahví. 90 tisíc plechovek. 4 tisíce soudků, z nichž si můžete čepovat sami třeba při grilování. A tisíc sudů.
To všechno za měsíc? Týden? Den? Ne. Za jedinou hodinu. A kdyby se ze všech lahví, které se za rok vypijí, udělal had, omotal by 99krát svět.
A za všechno může pán jménem Adriaan Heineken. Roku 1863 koupil pivovar jménem Kupka sena, ale pivo tam ze sena nevařil. Udělal tam dokonce první laboratoř pivní kvality na světě, z Paříže zlanařil žáka profesora Pasteura, který mu vymyslel speciální pivní kvasinky.
Pivo šlo na odbyt, a tak pan Adriaan stavěl pořád větší a větší pivovary. Dopadlo to tak, že když po kině vyrážíme na turistickou obhlídku toho posledního, musíme jet autobusem. Je to dvoupatrák, který kdysi jezdil v britském Bristolu. Teď má fešácký důchod. Pořád u piva.
Je to tady obrovské. Vede tudy veřejný kanál, kudy Holanďané proplouvají na lodičkách. Budova pivovarské ochranky připomíná kasárna. A jak jedeme holandskou plackou, vlevo už zdálky vidíme rakety Apollo. Tak se říká kvasným tankům, které se tady tyčí.
Prý neoplodněné samičí květy
Kdybych měl čepici, v úctě bych smeknul: v kteroukoliv denní či noční dobu je tady pivo v hodnotě šestnácti milionů eur. A ročně ho tady uvaří tolik, kolik za tu dobu spotřebuje celé Česko.
Pak nás pustí do výroby. Nemá cenu líčit, jak se pivo dělá, protože člověka samozřejmě zajímá až poslední krok. Konzumace.
Ale jedno je třeba říct. Krásně to tady voní. Ne pivem. Je to sušící se a pražící se obilí. Jindy přijdeme na místo, kde cítím med.
A někde tam průvodkyni uklouzne tajemství Heinekenu. „Tady přidají chmel a vaří ho dvě hodiny. Používají se neoplodněné samičí květy, protože ty mají v sobě ty správné složky.“Aha, tak takhle se to dělá. Jak je to prosté. Bohužel tomu ale stejně nerozumím.
Tak jenom vnímám vůně a zvuky. Někde si kotel odfoukne jako dinosaurus. Jinde cosi mlaská, jako když Král Šumavy tahá nohy z bahna. Jdeme kolem velína. Vypadá jako ten v Temelíně. A pak přijde lahvárna. Slast pro oči, symfonie pohybu, jeden velký pivní příslib a balet lahví.
Naskakují na linku jako v trikovém filmu. Nekonečné davy lahví se rovnají do dvojstupů, pak trojstupů. Je to zelená armáda jako při přehlídce na Rudém náměstí. Pak se do nich vstříkne pivo a na závěr kapka vody, navrch místo helmy přijde zátka.
O kus dál je vidím už v obrovských kartonech na přepravkách. Pak na ně stroj navlékne velký igelitový prezervativ, odfoukne si, jak odsaje vzduch, a všechno to pivo drží pohromadě. Hotovo. A už jdou další a další a další.
Moře piva.
Zábava pro dospělé hochy
My jdeme na oběd, k němu si dávám Amstel a pak jako zákusek růžové pivo Wieckse.
Sotva dojíme, dozvíme máme chvíli čas.
Tak půjdeme do hospody pivo. Ach jo. se, že na
Kulaté náměstí kdesi v Amsterodamu. Záplava barev: nad námi na sloupech petúnie. A šedí holubi, z nichž jeden se neslušně zachoval na náš stůl. Rozrušen dělám strašlivý trapas, faux pas. Objednávám si pivo, jehož název mi zní nejholandštěji. Napiju se, vychválím ho – a řeknou mi, že je belgické. Jako bych pozval cizince v Budějovicích na české pivo a on si dal Budweiser. Asi bych měl skočit do kanálu.
Hrknu belgičana do sebe a mažu stopy tím, že si bleskově objednám Jopen. To je opravdu holanďan.
Od chlapíka, který sedí s námi, dostávám první teoretickou lekci, jak se točí Heineken. Nejdříve se mi zdá, že na tom nic není, protože to začíná tím, že se sklenice nastaví pod úhlem asi pětačtyřiceti stupňů, aby pivo po skle stékalo a nepěnilo. To znám dobře. Ale když výklad pokračuje už asi deset minut, je to jako by mi akademik Atomkin vysvětloval vlastnosti izochronního jaderného cyklotronu U-120M.
Naštěstí prcháme.
A dostáváme se z holubníku do stáje.
Jsme už ve starém Heinekenu v centru Amsterdamu. A dole jsou pivovarští valaši. Jmenují se podle nejvyšších šéfů pivovaru Jean-Francois, René a podobně, a když je příležitost, tahají vozy s pivem ulicemi jako kdysi. Od nás turistů jsou odděleni plexisklem, abychom na ně neprskali bacily, i když bych čekal, že důvod bude opačný. Holt je ten Západ dál.
Pak jdeme do muzea. Jmenuje se Heineken Experience a je to velká amsterodamská atrakce. Procházíme starou výrobní halou, strkám hlavu do nablýskaných mosazných kotlů, jestli se tam něco nevaří (ne, nevaří), ukazují nám obrázky z historie pivovaru. Sednu si na stejnou lavičku, na níž sedí borci při Lize mistrů, a zjistím, že kůže pro fotbalové zadky je stejně hebká a tvarovaná jako sedačky v maserati. Pouštějí tady také reklamy s Bondem, brazilskými mafiány či Rusy, kde se zpívá Kalinka, v jednom šotu někdo plave bazénem plným piva. Třeba to koření chuť, ale díky.
Radši se věnuju zábavě pro dospělé hochy. Učím se čepovat. Nejdřív nasucho. Vezmu do ruky sklenku a točím z pípy imaginární pivo. Mám prý zjistit, jaký mám cit. Poprvé mi světýlko oznámí, že jsem pod míru. Podruhé jsem přelil. Tím pádem mě to moc nebaví. S podseknutým egem jdu na opravdové čepování. Nejdřív se dívám, jak se to dělá, protože cestou projdu dvěma hospodami. Jsou moderně chladné a na stojáka. Ale poprvé v životě vidím, jak v muzeu teče pivo proudem a lidé ho pijí. Opírají se lokty o stolky jako v pivnici U Nádraží. Každý ale může vypít maximálně dva kousky.
Pak jsem před svou pípou. Okamžik zasvěcení je tady. se vrátili holubi,
Předstírám, že jsem Jordánec
tak
Přichází instruktor. Je v bílém smokingu. Ruce se mu míhají jako kouzelníkovi, když nechává mizet v rukávu králíky, a během minuty předvede to, co už teoreticky znám od posezení u holubího trusu a potom jsem to okukoval ve všech hospodách. Znám to nazpaměť.
Pak čekám, až na mě dojde řada a učím se z chyb ostatních. A najednou stojím u pípy a jsem na to sám, jen s instruktorkou. Chytnu sklenici a tvářím se sakra zkušeně. Vystrčím pupek a očima jezdím ze sklenice na lidi jako když výčepák sleduje cvrkot v hospodě. Otočím sklenici vzhůru nohama, opláchnu ji ve vodě, strčím na plastikovou mřížku a přitlačím. Tím do ní začne stříkat voda, aby se sklo ochladilo. A teď to hlavní.
Dám ji pod pípu, nakloním a sklopím páku. Pivo teče. Vlastně neteče. Udělal jsem začátečnickou chybu. Otevřel jsem pípu málo a místo piva teče jen pěna. Já, Čech! Hrůza. „To víte, já jsem z Jordánska,“vysvětlím svou nešikovnost.
Tak znovu. Chytnu další sklenici a tvářím se opět sakra zkušeně. Vystrčím pupek a tak dál. Tentokrát pípu otevřu naplno, nechám ji vteřinku odtéct a jakmile po pěně vyrazí zlaté pivo, plním sklenici. Když je ze tří čtvrtin plná a pivo se dotkne rysky, plynule ji narovnám, dočepuju, postavím. Suverénně vezmu lžící na boty, oklepnu ji, a stáhnu s ní čepici pěny. Je to, jak se má. Pak to celé absolvuju ještě jednou. Prošel jsem.
Pivo si jako trofej držím a čekám, až dostanu diplom. Heineken na něm stvrzuje, že jsem úspěšně zakončil kurz a kvalifikoval jsem se, abych mohl užívat titul certifikovaný výčepní. Můj život se zásadně změnil. Konečně jsem taky dosáhl něčeho, co má smysl.
Vypiju své pivo a jedeme to oslavit na lodičku plavbou po amsterdamských kanálech. Míjíme obytné hausbóty, které jsou připojené k městské kanalizaci, kormidelník nabere vodu do sklenice, aby nás ujistil, že je čistá (opravdu je), ťukáme si (pivem) a popíjíme, koukáme lidem do obýváků, jež jsou přímo na vodě, zdravíme se s nimi z metrové vzdálenosti, otevíráme další pivo a připíjíme si s lidmi na loďkách, kde zrovna probíhá pití jako na té naší. Obdivujeme restaurační lodičku. Na přídi právě stojí servírka a zapisuje do bloku objednávku loďky, která k ní zrovna přirazila, a už zase otevíráme nové pivo.
Pak začne pršet a za minutu leje, najednou je loď zakrytá jako kabriolet, pak stejně rychle přestane pršet, zrovna ve chvíli, kdy je všechno vypito.
Přistáváme a jdeme na večeři. Asi nemusím říkat, co jsme tam pili.