V trávě zářily lišky. A pak zazvonil telefon

Byli jsme včera na houbách. Já vím, že vás to možná nezajímá, protože máte plné zuby fotek přátel ze sociálních sítí, kteří dojeli do lesa dříve než vy a do světa posílají obrázek jednoho plného košíku za druhým. Já vím, že vás to možná nezajímá, protože chcete číst před volbami nějakou smysluplnou analýzu rozložení sil na české vesnici a ne nic o hřibech. A třeba vás to ani nezajímá jednoduše proto, že houby nejíte a vůbec jsou vám ty podivné organismy odporné. Já vám rozumím a opravdu se nebudu zlobit, když tady na tomto místě přestanete číst. Já jako čtenář bych to možná udělal také, ovšem já jako autor vám o cestě za houbami napsat musím. Fakt musím.

My žijící u hranic míříme s košíky nejčastěji do Krušných hor. A my z Teplic celkem často za Cínovec, na místa u hranice. Bývá to často stejné. Stejně dobré, abych byl přesnější. Zaparkujeme auto a do lesa to máme zhruba tři sta metrů. Na těch třech stovkách metrů prolezeme nízké břízky a borovice, odkud hlavně žena tahá v té správné době krásné křemenáče. Já na ně nemám štěstí, hůř vidím a v tomhle úseku cesty se chytám tak maximálně na žlutě zářící klouzky.

To v lese za silnicí je to jiné, ve zlaté a stříbřitě zlaté podzimní trávě nacházím bělavé a hnědé klobouky kozáků bez problémů. Tady jsem i před dětmi Velký učitel. Na louce u rašeliniště jdu v klidu za nimi a sbírám, co neviděly a nechaly, tohle je moje louka. Sem jsem schopen přijet i na pár minut, to když dojedu vpodvečer z práce domů a popadne mě chuť na smaženici.

Na naší cestě za houbami následují tři obří smrky čnící na kraji dalšího lesa nad modříny a břízami. Tohle je také jistota, byť ne jen moje. O smrcích ví celá rodina a také na můj vkus příliš mnoho kamarádů, kteří se do této části Krušných hor také vypravují. Když prohlédneme okolí smrků a zvedneme jejich velké větve připomínající vlečku, vždy tu něco je. To něco jsou téměř vždy luxusní hřiby – buď kováři, nebo hřiby smrkové. I včera tu byly tři krásné kousky. Co kousky, kusy s průměrem klobouku dobrých dvacet centimetrů.

Pak přicházíme k lesní vodárně. Do smrkového a borovicového lesa za ní vlastně chodíme i proto, že děti musí dostat svou šanci. Byl by to méně šťastný výlet, kdybych sbíral jen já s ženou. I děti musí něco najít a v mechu a v zářivě zelené trávě vypadající jako v reklamě na les mají šanci. A včera ji výtečně využily. Dokonce tak, že jsem to ještě nikdy neviděl. Nikdy jsem nespatřil nikoho, kdo by nesl z lesa půl koše lišek. Ano, syn a dcera během chvíle měli solidní kilo těchto oranžových hub, které jsem samozřejmě párkrát viděl, ale lépe než z lesa je znám z encyklopedií nebo z německého supermarketu, kde je prodávají nasušené po pár gramech. Na tu nádheru, kdy v zářivě zelené nízké trávě svítila oranžová světýlka, nezapomenu. A to jsme jich tu ještě dost nechali, aby pomalu pro někoho dorostly.

Vymotali jsme se od lišek a míříme pomalu k autu. Zvoní telefon. Jsem opět v realitě. Že jsem si ho vůbec o svátečním volnu bral s sebou! „Dobrý den, komentářové oddělení MF DNES. Chtěla jsem se jen ujistit, že od vás přijde pravidelný sloupek. Máte ho na sobotu. Ano, myslím tím na zítra,“slyším kolegyni. Úplně se zpotím. „Ale já o tom vůbec nevěděl,“koktám. „Váš kolega mi vždycky v úterý napíše mail, abych byl nachystaný, a teď nenapsal. Já mám volno a jsem v lese. Vždyť já ani nevím, co bych měl teď rychle napsat... Že nemáte náhradu?“zmatkuji. „Jo, jedu domů, rychle sednu k počítači a napíšu to.“

Tak a teď už víte, proč jsem psal o houbách. Přeji vám pěkný prodloužený víkend.