V nouzi poznáš spojence
Od podpisu mnichovské dohody uběhlo přesně 80 let. Bez spojenců byla Československu k ničemu i skvěle vyzbrojená armáda. Jak bychom asi podobnou situaci ustáli v dnešních podmínkách?
Na začátku září pěla média ódy na další úspěšný Den NATO ve spolupráci členských států sdružených v tomto uskupení. Na pořadu v této souvislosti byla i zahraniční kritika, že Česká republika nedává dostatek financí na obranu, méně než dvě procenta z ročního HDP. Konec září zase přináší poněkud drsnou vzpomínku na naše vojenské spojenectví z roku 1938: dnes je to přesně osmdesát let od mnichovského diktátu. Francie a Velká Británie ve vleku Hitlerova Německa a Mussoliniho Itálie obětovaly svou politickou čest i závazky. Československo zůstalo napospas územním požadavkům Německa, Polska a Maďarska. Tato zrada však Hitlerem slibovaný mír Evropě nepřinesla a její okolnosti jsou pro nás dodnes národním traumatem.
Podbízí se donekonečna otázka, zda jsme se měli sami pokusit bránit německé přesile? Prezident Edvard Beneš učinil na konci září 1938 ono osudové rozhodnutí, které opřel o dva argumenty. Vnímal, že sami proti všem se efektivně bránit nemůžeme a Československo by bylo alibisticky označeno za startéra nového válečného konfliktu. Dalším minusem byla téměř třímilionová komunita československých Němců. Většina z nich by podle Beneše ve svém fanatismu téměř s jistotou rozpoutala občanskou válku s cílem pomoci Hitlerově agresi.
Země, o které nic nevíme
Jak jsou na tom hlavní aktéři tehdejších vypjatých mnichovských událostí dnes? Mají o střední Evropu, potažmo státy Čechů a Slováků, zájem? Hlavním nezvedeným spojencem byla v září roku 1938 Francie. Země, která byla pro meziválečné Československo zčásti opravdu srdeční záležitostí. Inspirovala tvůrce naší tehdejší ústavy, tvorbu armády i politického systému jako takového. Právě její podíl na diktátu z Mnichova bolel asi nejvíce. Francie si pak po druhé světové válce ohledně mnichovského podrazu vůči Československu dokonce zřídila parlamentní vyšetřovací komisi. Postup premiéra Daladiera i dalších představitelů totiž nebyl zrovna vzorem všech spojeneckých ctností. Francouzský velvyslanec v Praze dokonce ve vyhrocených zářijových dnech roku 1938 na výtky, že jeho země má přece vůči Československu vojenské závazky, reagoval stručně: „Časy se mění.“
Dnes můžeme atraktivně spekulovat, jak vnímá Čechy a Slováky, respektive střední Evropu, francouzský prezident Emmanuel Macron a jeho administrativa. Ten, jakožto jeden z hlavních evropských lídrů, nevnímá prostor, ve kterém žijeme, zrovna v pozitivních souvislostech. Kritizuje vedení středoevropských států za odmítavý postoj k přerozdělování ilegálních migrantů. Je zřejmé, že řízená distribuce těchto osob do Česka i ostatních středoevropských zemí fungovat nemůže.
Celkově je problémů a reforem, které na současného francouzského prezidenta čekají, řada a jeho popularita prudce klesá. Vkrádá se proto otázka, zda i přes tak zásadní neshody ohledně migrace by Macronova administrativa v případě potřeby vstoupila kvůli nám do války. Je přece jedním z našich hlavních spojenců v NATO. Nedopadlo by to stejně jako tehdy? Nenastala by zase „změna časů“? Nebyla by civilní košile bližší než vojenský kabát? Strůjcem tehdejší politiky ústupků neboli appeasementu nutící Československo k naplnění německých požadavků byla i Velká Británie. Její podpis pod mnichovským diktátem zajistil premiér Neville Chamberlain. Kasal se tím, že zajistil mír na dlouhé věky, a argumentoval, že přece „nebudeme bojovat kvůli sporu ve vzdálené zemi, o níž nic nevíme“. Další vývoj událostí pak Brity dostatečně zostudil a nakonec byli rádi, když za jejich impérium stojící na hliněných nohou nasazovali životy vojáci právě z oné vzdálené a neznámé země.
Dnešní pozice Velké Británie v Evropě je možná v lecčems podobná. Její obyvatelé ve velmi těsném referendu zamítli další setrvání v EU. Je úsměvné, že sebejistí britští politici mají problém onen brexit provést a žonglují s ním jako s horkým bramborem. Kabinet Theresy Mayové se otřásá v základech, hovoří se o možném opakování referenda, či dokonce o předčasných volbách. Všichni pochopili, že brexit nevyřeší ekonomické ani další problémy země, a navíc vypadají děsivě i náklady na celý proces. Ti, kteří ve Velké Británii nejvíce propagovali opuštění EU, dali od praktického brexitu ruce pryč. Zejména Nigel Farage, který jako správný alibista a pokrytec dodnes sedí v Evropském parlamentu a pobírá luxusní plat bez jakýchkoliv starostí.
Mezi hlavní argumenty pro brexit patřil mimo jiné i ten, že Poláci a další občané ze zemí střední Evropy zabírají a deformují ostrovní pracovní trh. Z toho nelze vyvozovat příliš blízký a hlubší zájem o problematiku našeho regionu. Britové tedy zřejmě zůstanou spojeni nadále s větší částí Evropy jen členstvím v NATO. Otázka je, zda jim posléze ani toto členství nezačne vadit a jestli by byli schopni dostát svým spojeneckým závazkům i u těch zemí, o kterých „nic moc nevědí“.
Přepadli vlastní členský stát
Československá republika měla v roce 1938 velmi nadprůměrně a moderně vyzbrojenou armádu, i když byla pochopitelně menší než ta Hitlerova. Kolem svých hranic s Německem vybudovala obdivuhodnou síť opevnění a mobilizovala jeden a čtvrt milionu mužů. Těžko by tehdy někdo Československo kritizoval za množství peněz na armádní výdaje. Podpora obrany státu ze strany obyvatel byla rovněž nebývalá. Přesto nikdo z našich spojenců nebo velmocí nebyl ochoten republiku našich předků podpořit. Co by tehdy dali za to, kdyby nad jejich hlavami zaburácely stroje francouzské, britské, americké i další jako výraz podpory ponižované zemi. Ano, schopnost menších a středně velkých států efektivně se bránit není ani tak závislá na výši procent vydávaných na armádu, ale na víře v solidnost spojenců a velmocí dostát svým přímým a nepřímým vojenským závazkům.
Každý z nás, současníků, si může virtuálně představit, jak by v září 1938 nad celou situací, bez znalostí následujícího vývoje, přemýšlel. Naši předkové tehdy tuto krutou zkoušku vesměs ustáli a se zbraní v ruce, i když s trvalou jizvou v národním sebevědomí, se zapojili do druhé světové války hned po jejím začátku. I po ní, v časech komunistického režimu, Československo nemělo na vojenské spojence štěstí. V rámci Varšavské smlouvy jsme si připsali jeden unikátní primát. Sovětským svazem vedená vojenská organizace uskutečnila během své existence jedinou akci. Tou bylo přepadení a obsazení vlastního členského státu, Československa, 21. srpna 1968.
Jak je vidno, jenom v penězích vynaložených na obranu země to opravdu není. Přes všechny spojenecké podrazy však platí jedno z hesel ze září 1938: „Byli jsme a budem!“No a my jsme a vedeme stále polemiku, zda jsme se bránit, byť marně, měli, nebo ne. Co myslíte?