Moc korumpuje ženy i muže. Jenže kdo ví, jestli stejně
Ženy získávají v dystopickém románu Napětí absolutní nadvládu nad muži a chovají se stejně jako oni.
Málokdy se stane, aby stejná kniha oslovila redaktory literární rubriky deníku New York Times i módního časopisu Vogue. Jenže v době, které udává tempo kauza MeToo, stačí jen trocha radikálnějšího feminismu a senzace je na světě. Jestli se však román Napětí britské autorky Naomi Aldermanové dotkne i relativně uvolněného českého čtenářstva, zůstává otázkou. Po suchém čtení Feministického manifestu od uctívané Chimamandy Ngozi Adichieové se nicméně jedná o příjemnou změnu. Tentokrát z dílny nakladatelství Argo.
Úplná výměna rolí
V titulu avizované napětí se kumuluje v konečcích prstů mladých dívek (poté i dalších žen), které se přeměňuje v silný elektrický výboj. Bolestný a smrtící nástroj, jímž mohou ženy doslova mávnutím ruky ovládnout celý svět, a hlavně se pomstít všem mužům, kteří je do té doby trápili, utlačovali, nebo dokonce zneužívali.
Dámy už se tak nadále nemusí bát chodit v noci po ulicích samy, nikdo jim nehází drogy do pití ani nevznikají speciální oddělené vagony ve vlacích. To všechno je teď realitou mužů, pro které mimo jiné začaly vznikat i samostatné školy, aby se cítili bezpečně.
Tak by se ve zkratce dal popsat thrillerový aspekt románu, kdy se čtenáři pod rukou doslova míhá stránka za stránkou. Psát poutavě Aldermanová umí, o tom netřeba déle rozumovat. Sama autorka však avizovala, že její román má vyšší ambice než stát se pouhým čtením pro zábavu. U zrodu příběhu, který vypráví z pohledu čtyř žen, stála její rozzlobenost na společnost. Na systém, který již v mladičkých dívkách zasévá semínka strachu z okolního (mužského) světa. Ten je totiž ohrožuje nejvíce, hlavně v noci, nebo když si vyjdou v krátké sukni a namalují rty příliš narudo. Tak do této pozice, alespoň na papíře, postavila muže a nechala ženy, aby se k jejich světu chovaly stejně jako oni v minulosti k nim.
Zádrhel tkví v premise
Zaryté feministky sice nadšeně tleskají, nicméně právě zde je největší zádrhel celé premisy. Je příliš schematická a koncepční. Ač se snaží ženy ospravedlnit, sama jim ubližuje zjednodušeným přisuzováním mužských vlastností. Autorka si mohla dát trochu více práce a vymyslet autentičtější způsob, jakým by se ženy s takovou formou moci vyrovnaly. Jenže asi bylo potřeba udržet tempo vyprávění, tak se obsah musel podřídit.
To nejdůležitější, co román čtenářům vzkazuje, tak spočívá v něčem jiném. Netýká se ani rovnoprávnosti ani emancipace ani feminismu. Nemluví o ničem jiném než o nejzrádnější lidské síle – moci nad druhými. A ta, ať se dostane do rukou muže či ženy, má v přehnané míře vždy zdrcující následky. Všimly si toho i New York Times a Napětí zařadily mezi desítku nejlepších románů loňského roku.
Napětí