Film Toman očima Mirky Spáčilové
Potěší, že režisér Ondřej Trojan chtěl v Tomanovi vylíčit příběh šmelinářského pokladníka komunistického puče jinou cestou, než bývá zvykem. Zamrzí, že to neúčinkuje.
Snímek, který jde do kin symbolicky ke stému výročí státu, totiž nevypráví, nýbrž vysvětluje. Režisérovi, jenž se Zdeňkou Šimandlovou psal i scénář, se zjevně příčila představa, že by postavu „špiona“v rozličných, zejména však ve vlastních ziskuchtivých službách romantizoval, ač by osudy Zdeňka Tomana klidně vydaly na bondovku.
Musel se bavit
Raději z něj tedy učinil pouhý kamínek v mozaice poválečné politiky, jednu z mnoha tváří na kancelářských setkáních, jednáních, společenských akcích. Hovoří s Klementem Gottwaldem, s Rudolfem Slánským, s Janem Masarykem a desítkami jiných aktérů doby, opatřených vždy pečlivými podtitulky se jménem a funkcí jako na historickém tablu. Místo osobního dramatu se odvíjí chodící mluvící encyklopedie druhé půle 40. let v oparu schůzovního cigaretového dýmu.
Přitom právě a jedině Zdeněk Toman je nosnou, protože málo známou a kontroverzní postavou, s níž by se daly dělat divy. Ať už pracoval pro exilovou vládu v Londýně, kde si vybudoval obchodní kontakty, repatrioval za patřičné „všimné“občany v Užhorodu, sháněl jako šéf zahraniční rozvědky pro komunisty pokoutně závratné sumy na volební kampaň, nebo – opět za úplatu – pomáhal deportaci židovských uprchlíků přes naše území, vždy myslel na vlastní kapsu. Ale dost možná – což bohužel z filmu není patrné – se při tom musel báječně bavit vlastní obratností, nepostradatelností i mocí zákulisního hráče, jenž si na každého vede tajný spis.
Chybí protihráč
Jenže osobní Tomanovy rysy se na plátně omezují na jeho „západní“vkus, nápad pašovat zboží k prodeji pomocí diplomatické pošty a banální putování mezi manželkou a milenkou včetně zběžných sexuálních scén. Není to vina Jiřího Macháčka, že v titulní roli nemá mnoho co předvést, ostatně herectví se tady vůbec zužuje na více či méně zdařilou podobu představitelů s jejich skutečnými předobrazy.
Odstředivý tok vyprávění včetně černobílých archivů se blíží spíše hranému dokumentu či popisné rekonstrukci událostí než dramatickému osudu jednotlivce. Je to důkladné, zevrubné a únavné v čele se stokrát již slyšeným Gottwaldovým projektem po návratu od prezidenta z Hradu, nemluvě o skutečnosti, že bezmála dvě a půl hodiny stráví divák s vesměs nesympatickými lidmi. V komunistické galerce není komu stranit ani o koho se strachovat, Tomanovi chybí silný protihráč – i za cenu smyšlené figury.
Dějepis bez emocí
Ne náhodou se v souvislosti s Trojanovým snímkem často objevuje příměr Českého století, tedy televizního cyklu „výjevů“z našich dějin, v němž se na doložená fakta roubovala směsice pravděpodobných dialogů a zbytečných ozdob. Rovněž Toman tak zahrne třeba trpně veselé laškování manželů Gottwaldových nebo konverzační hesla typu „Když je nervózní Zorin, je nervózní i Stalin“.
Přitom po stránce filmařských řemesel jde o projekt poctivý, nešizený a vyčerpávající – i když v obou významech slova. Zvolená metoda zkrátka produkuje naučnou nezáživnost, a když se v poslední půlhodince začne smyčka utahovat, pozdní nástup rodinného thrilleru už se s očekáváním nutně míjí. Dovětek v titulcích jen dotvrzuje dojem, že si člověk v kině víc početl, než prožil.
Raketový vzestup a pád kariéristy, nebo hráče? Trojan si ze dvou možných portrétů vybral ten první, logicky moralistní. Jeho volbu lze chápat, ovšem výsledkem se stalo dějepisné „opáčko“bez emocí.