Lidé na ulici
Život bez domova Na 70 tisíc lidí nemá kde bydlet, další stovce to hrozí. Nejohroženější je muž bez dětí po čtyřicítce
Zaměstnanci bistra Střecha na pražském Žižkově mají před polednem napilno. Čerstvý padesátník Roman kmitá za barem a pak se pustí do míchání humusu. Okrová barva orientálního pokrmu z cizrny oku sice moc nelahodí, ale tuhle pomazánku si hosté oblíbili.
Ve veganském bistru našlo práci celkem pět lidí s bezdomoveckou minulostí nebo se záznamem v trestním rejstříku. „Jsem tady rád. Dvacet let jsem podnikal, ale něco se zvrtlo,“podotýká Roman, aniž se chce pouštět do podrobností. Jak tvrdí, s oním šrámem a padesátkou na krku se dlouho nikde nechytal. „Střechu“si našel na internetu. „Při všech mých patáliích mám štěstí alespoň v tom, že mě neopustila žena,“ubezpečuje. O chodu bistra, v němž se díky zkušenostem z pohostinství rychle zapracoval, referuje ochotněji.
„Dnešní menu se skládá z pórkové polévky, hlavním jídlem jsou těstoviny s rajčatovo-ricottovou omáčkou. Děláme tu i českou klasiku, třeba svíčkovou na veganský způsob. Lidi chodí na obědy i na večeře, taky zahraniční skupiny, protože v blízkosti je několik hostelů. Ve stálé nabídce máme deset jídel, která se obměňují podle ročního období.“
VČesku je podle odhadů ministerstva práce a sociálních věcí okolo 68,5 tisíce osob bez domova. Tedy lidí žijících na ulici, v azylových domech, na ubytovnách či třeba ve věznicích před propuštěním. A dalším téměř 119 tisícům ztráta bydlení hrozí. A to nejvíce v Moravskoslezském a Ústeckém kraji, nejméně pak v kraji Královéhradeckém.
Podle jedné z největších charitativních organizací, Armády spásy,
Jídlo začnou také rozvážet
Sociální družstvo, které bistro Střecha od letošního února provozuje, založila partička mladých aktivistů, aby lidem bez domova a navrátilcům z vězení zvýšili pracovní šanci. Ti se nejprve uplatnili jako pomocníci v kuchyni nebo při obsluze, ale někteří se už vypracovali natolik, že garantují fungování celé směny.
„My družstevníci tady zároveň také pracujeme, každý odsloužíme dvě tři směny týdně za barem nebo v kuchyni. V podniku máme všichni stejné mzdy, což je kolem 22,5 tisíce hrubého. Na Prahu sice nic moc, zatím jedeme v minusu, ale zlepšuje se to a návštěvnost stoupá,“popisuje jeden ze zakladatelů, jedenadvacetiletý student Filip Hausknecht.
Podnik co nevidět služby ještě rozšíří. Od října družstevníci rozjíždějí fundraisingovou kampaň na cateringové ale může být celkové číslo i vyšší. „Odhady osob bez domova v České republice obecně oscilují mezi 30 a 100 tisíci, říká její tiskový mluvčí Přemysl Kramerius.
Sčítání na ulici
Přesný počet lidí, kteří jsou bez domova, ale úplně jednoduše říci nelze. A to nejen proto, že to jde jen těžko spočítat, ale zčásti i kvůli tomu, že ne všichni lidé bez střechy nad hlavou to kvůli strachu či studu přiznají. Čísla proto vycházejí hlavně z průzkumů a odhadů sociálních pracovníků, kteří s lidmi v nouzi pracují. A k jasnější představě přispívají i data dobročinných organizací, služby, aby mohli zaměstnat další lidi. Firmy a neziskovky si budou moci objednávat jídlo na webovém formuláři. A tím smělé plány nekončí. „Chceme požádat o grant na rozjetí dalšího podniku někde v okolí, kde by byla výrobna a kuchyň na cateringy. Taky cukrárna a pekárna s malým obchůdkem,“dodává Filip.
Dovnitř se mezitím nahrne hlouček turistů. Čtveřice mladých batůžkářů z Itálie usedá ke stolu. Jedna dívek zálibně okukuje švestkový koláč ve vitríně. Roman přestává míchat humus a zamíří k zákazníkům.
Všimla si ho dobrovolnice
Hlavní kuchařce jsou momentálně k ruce dvě Jany. Jedna přišla z Rubikonu, organizace pomáhající lidem se záznamem v rejstříku, druhá ze sdružení Kuchařek bez domova.
Nejstarší a také nejhovornější je mezi zaměstnanci jedenašedesátiletý Milan. Jeho příběh dokládá, že cesta z ulice pod pomyslnou střechu existuje. Pár let žil v Brně, kde přišel současně s prací i o bydlení v maringotce. provozujících například azylové domy.
Poslední velký výzkum zaměřující se konkrétně na osoby bez domova a osoby vyloučené z bydlení, si nechalo ministerstvo práce a sociálních věcí vypracovat v roce 2015. „Z analýzy vyplynulo, že lidí přežívajících venku zpravidla ve velkých městech bylo k poslednímu prosinci 2014 okolo 5 800, tito lidé velmi často využívají i služeb nocleháren. Celkový počet uživatelů azylových domů byl 5 554, i tito lidé jsou podle evropské typologie lidmi bez domova,“komentuje část výsledku šetření mluvčí ministerstva Barbara Hanousek Eckhardová. Pět let tam byl na ulici, další dva roky v Praze, odkud pochází.
„Když jsem přespával na Petříně, všimla si mě jedna mladá holka z charitativní organizace Maltézská pomoc a vzala si mě na starost. Olívie mě doprovodila na pracák, vyřídila mi i nějaké peníze a nakonec jsem dostal práci tady v bistru,“pochvaluje si rodák z Malé Strany.
Díky řádnému zaměstnání se mu povedlo obnovit kontakt s matkou, která ho u sebe nechala nějaký čas bydlet. „Máma mi dokonce přispěla na kauci, když mi kluci z bistra našli garsonku. Pomáhám v kuchyni a někdy i na place. O téhle práci se mi ještě nedávno ani nesnilo,“dodává Milan.
Jeho vyřídilka mu vynesla i několik pozvání na přednášky studentům. Vypráví jim o svém životě, který se zauzloval natolik, že se některé věci jen tak napravit nedají. Je zadlužený, protože na ulici neplatil žádné pojištění, stýká se jen s jedním ze čtyř dětí. S maminkou ale vztahy vyladil a teď, když onemocněla, ji pravidelně navštěvuje.
Kromě lidí žijících venku se výzkumníci snažili spočítat i osoby využívající noclehárny, azylové domy, domy na půli cesty či centra sociálně rehabilitačních služeb. Další podobně velký výzkum, který by měl zmapovat bezdomoveckou populaci, už ministerstvo zadalo. Výsledky by měly být do konce roku 2019. „Zohledňován bude rovněž předpokládaný vývoj potřeb bezdomovecké populace z hlediska problematiky stárnutí a zdravotního stavu,“doplňuje Eckhardová.
Převažují muži
Mezi bezdomovci převažuje mužská část populace. „Lidmi přežívajícími ● V azylových domech lehce převládají muži – 38 procent a 35 procent žen. Dospělí tvořili zhruba dvě třetiny všech lidí v azylových domech, děti do 18 let asi jednu třetinu. Statistiky dále ukazují, že převládají lidé ve věku 27–65 let (56 procent), tedy dospělé osoby v produktivním věku.
● Dětí do 18 let byla přibližně třetina (29 procent). Lidé ve věku 19–26 let tvořili 12 procent, což je vzhledem k úzkému vymezení této věkové kategorie (pouze sedm let) rovněž významný podíl. Lidé starší 66 let a více tvořili nejméně početnou část uživatelů (3 procenta).
● Armáda spásy v průzkumu zjistila, že mezi nebydlícími, kteří žijí v ubytovnách, azylových domech a institucionálních zařízeních – např. věznicích před propuštěním, je 23,6 procenta žen, 11,9 procenta osob do 18 let a 10,3 procenta tvořily osoby nad 65 let.
Zdroj: MPSV venku a v noclehárnách jsou ze 75 až 80 procent muži a zbytek ženy. Většina těchto lidí je ve věku mezi 30 až 60 lety,“potvrzuje Eckhardová. Data potvrzující tento trend má za loňský rok i Armáda spásy. „V našich službách, které se konkrétně zabývají lidmi bez domova, bylo v roce 2017 celkem 2 609 žen a 8 737 mužů,“vyčísluje mluvčí organizace Kramerius.
Nejvíce ohroženi ztrátou bydlení jsou pak jednotlivci bez dětí. „Nejčastěji jsou to muži kolem věku 40–50 let, se základním vzděláním, kteří rychleji propadnou na ulici a mají zdravotní problémy. Dále jsou to lidé s exekucemi, se zdravotním
„Já jsem tady prvně dneska, ale jsem nadmíru spokojená, výborné jídlo, dobrý přístup těch paní, hodné jsou,“pochvaluje si sedmdesátiletá paní Mirka komunitní centrum pro ženy nesoucí název Jako doma. Dozvěděla se o něm od kamarádek. „Je to tu opravdu jako doma,“přitakává další starší žena, když se ve společenské místnosti dáme do řeči.
Paní Mirka stejně jako další ženy, které centrum navštěvují, se ocitla bez střechy nad hlavou, a tak teď ve svých sedmdesáti letech musí chodit přespávat do noclehárny. „Víte, mně prodal syn byt,“líčí seniorka, která vůbec nepůsobí dojmem, že musí každý den chodit přespávat do „áčka“, tedy do Armády spásy. „Mám žádost už pět let v domově pro seniory, ale tam se čeká, až někdo umře, až se uvolní místo,“dodává.
Teď se však paní Mirce blýská na lepší časy. Od října bude mít pokoj v azylovém domě. „Mám přislíbený pokoj, víte, ještě s jednou paní, přes tu Armádu spásy. Tam si budu moct odpočinout a nikam ráno hned nemusíte, ale je to jenom na rok,“svěřuje se.
Noclehárna Armády spásy funguje jen přes noc a brzy ráno ji musí lidé opustit. Vrátit se mohou až zase večer. „Nejhorší je vyplnit ten čas,“posteskne si další žena. Zvlášť když je špatné počasí, shodují se ostatní. Za okny zrovna vydatně prší. „Včera jsem jezdila z konečné na konečnou, venku už byla zima,“dodává paní Mirka.
Právě pro tyto ženy vznikla v roce 2012 organizace Jako doma. „Její zakladatelé zjistili, že je chudoba u nás velké téma, a chtěli přinést poznání, jaká jsou specifika ženského bezdomovectví,“říká jedna z pracovnic organizace, Lenka Vrbová.
Denní centrum funguje ve všedních dnech od deseti dopoledne až do šesti do večera. Ženy zde mohou nalézt bezpečné prostředí, což je jedna z klíčových věcí, kterou často zmiňují, protože jim na ulici chybí. Navíc se tu nemusí nikde registrovat nebo něco vysvětlovat, to je jedno ze specifik tohoto centra. Zkrátka mohou přijít, pobýt nebo se i zúčastnit programu, který se tu pro ně snaží vymýšlet.
Kromě toho, že centrum Jako doma přináší ženám útočiště, snaží se jim pomáhat tak, aby byly schopné řešit svoji osobní situaci. Proto také následně vznikl projekt Kuchařky bez domova. „Cílem bylo nabídnout ženám nějaký přivýdělek, protože práce je hodně velké téma v ženském bezdomovectví. Ženy jsou často diskriminovány jen na základě pohlaví a svého sociálního statusu,“přibližuje Vrbová. Ze začátku ženy prodávaly to, co uvařily nebo napekly, na trzích. Postupně však začaly být známější a přišla potřeba mít i vlastní kuchyň a jídelnu.
To se jim vloni povedlo a nedaleko pražského Anděla si otevřely svoje bistro.—
Alžběta Šimková
postižením, bývalí vězni, závislí a lidé s psychiatrickou diagnózou,“podotýká Kramerius.
Nicméně za posledních několik let, kdy stoupá zaměstnanost, se části klientů podobných zařízení, jakým je i Armáda spásy, podařilo najít si práci a vrátit se opět zpátky do společnosti. Ale ne všem se to daří. „Zůstávají lidé s problémy se zařadit. Lidé s těžkým zdravotním postižením a s psychiatrickou diagnózou. Z toho vyplývá, že chybějí služby, které by se specializovaly na určitý typ lidí, jakými jsou invalidní důchodci, psychiatricky nemocní s problémovým chováním a podobně,“upozorňuje Kramerius.