Zakažme si mnichovanství

Od výročí mnichovské dohody uplynulo 80 let a pamětníků tehdejších událostí rychle ubývá. Stává se z historického traumatu jen datum do učebnic, nebo námět pro konference?

Mnichov 1938 rozhodně není pouhým motivem pro debaty v historických kabinetech a dlouho ještě nebude. Fatální ústupek nacistickému Německu je pořád živé téma, vždyť se i přes odstup osmdesáti let stále přeme, zda se Československo mělo, nebo nemělo bránit, zda přijetí diktátu velmocí bylo chytrým diplomatickým tahem, nebo historickou ostudou, zda prezident Edvard Beneš selhal, či neselhal.

Nechci příkře soudit tehdejší prezidenty, premiéry či ministry zahraničí. Jako aktivní politik vím, jak je těžké rozhodovat často ne mezi lepším a horším řešením, ale mezi variantou špatnou a tou ještě horší. Věřím, že Edvarda Beneše, Édouarda Daladiera i Nevilla Chamberlaina v jejich rozhodování vedla snaha co nejlépe hájit vlastní národ a zájmy své země. Nevěděli jako dnes my, co se stane, ale to neznamená, že neudělali chybu.

Mnichov je dnes varovným symbolem selhání politických elit demokratických zemí. Nebylo to jen obětování Československa, Německu od nástupu nacistů k moci procházelo vše: zavedení branné povinnosti, obsazení demilitarizovaného Porýní, anšlus Rakouska, podpora italských a španělských fašistů a zcela otevřené vyzbrojování nacistického státu. Nikdo proti Německu účinně nezasáhl, dokud byl ještě čas. Společnost národů měla po hrůzách první světové války udržet evropské národy v míru, ale neměla potřebnou autoritu a systém založený na spojeneckých smlouvách nakonec zkolaboval. Mnichovský diktát byl dalším ze symptomů eroze důvěry v kolektivní bezpečnost a rostoucích snah jednotlivých států hájit své národní zájmy bez ohledu na ostatní.

Druhá světová válka pak Evropě uštědřila lekci a její reakcí byla integrace kontinentu a snaha propojit jednotlivé evropské státy tak, aby se jim nevyplatilo řešit vzájemné spory násilím. Válka odhalila, že evropské státy nemají samostatně ve světové konkurenci šanci. V ekonomické, vojenské, ale například i v řešení migrace jim nezbývá než postupovat společně. Je to efektivnější a také levnější.

Nestavět nové ploty

Mír v Evropě proto závisí na ochotě bránit společné hodnoty. Evropská unie je společenství suverénních států, ale není možné, aby někteří členové měli výjimky z naprosto fundamentálních pravidel, například respektu ke svobodě tisku, svobodné politické soutěži a ctění lidských práv. Těžko si představit, že by součástí EU mohl být stát s autoritativním režimem. Řecko, Španělsko nebo Portugalsko se nejprve musely zbavit diktátorů, aby mohly vstoupit do Evropských společenství. Středoevropské a východoevropské státy musely absolvovat náročný přechod k demokracii, než byly přijaty do Evropské unie.

Členství České republiky v EU a Severoatlantické alianci je největší úspěch naší politiky od vzniku Československa před sto lety a nejpevnější garancí bezpečnosti, které se českým zemím kdy dostalo.

Proto mě někdy až mrazí zpochybňování evropské integrace a poznámky, že po czexitu by si Česko vedlo lépe, kdyby nemuselo úpět pod diktátem Bruselu. Jak by si Česko vyjednalo lepší podmínky jako údajně neutrální stát? Jsem přesvědčen, že třeba v případě SPD nebo KSČM jde spíš o nezodpovědnou populistickou rétoriku, ale lídři obou stran jsou ve skrytu duše rádi za členství v EU i NATO. Horší jsou poznámky od tradičních stran, jež nás do Unie dokonce vedly. Třeba někteří politici z ODS by chtěli Česko vyvést ze schengenského prostoru a nakonec nejspíš i ze samotné Unie. Už však neříkají, kolik by to stálo. To už není nezodpovědné, ale hloupé. Naše policie by to zvládla, ale není lepší a levnější hájit pořádně jednu společnou evropskou hranici, než znovu stavět ploty?

Na pískovišti zatím klid

Musí nás přece zajímat, co se děje v ostatních zemích, a místo strkání hlavy do písku v případě potřeby protestovat, nebo pomoci. Copak jsme zapomněli na protektorát, na Lidice nebo holokaust? Na dobu, kdy sousední země ve jménu svých národních zájmů plánovala zotročit český národ a ostatní země si raději hrály na vlastním písečku? Nebo na železnou oponu, kdy jsme byli vděčni za každý náznak zájmu a pomoci? Nyní to někdy vypadá, že si lebedíme na svém pískovišti my a okolí nás nezajímá. A není to bohužel jen česká specialita.

Před osmdesáti lety v Evropě zbývalo jen několik demokratických zemí včetně Československa. Jedna země za druhou se měnila v diktaturu (nebo oběť Německa) a nikdo neměl chuť ani odvahu tomu bránit ve slepé naději, že se mu tento vývoj vyhne.

Zakažme si mnichovanství, sobeckou slepotu, jež nás uvrhla do nacistického područí a Evropu do krvavé války. Nebojme se hájit společné hodnoty včas a nestyďme se za to. Mnichov je připomínkou, že opačný postup vede do pekel.

Válka odhalila, že evropské státy nemají samostatně ve světové konkurenci šanci. V ekonomické, vojenské, ale například i v řešení migrace jim nezbývá než postupovat společně.