Zvolíme zase do vedení měst muže?

Nadcházející volby se konají v době svým způsobem památné: populace seniorů starších 65 let totiž přesáhla hranici dvou milionů. Očekávaná délka života se zvyšuje, nekráčí však ruku v ruce se schopností péče o sebe sama a samostatného života. Před třiceti lety byla třeba Alzheimerova choroba považována za záležitost dosti okrajovou, dnes o ní slyšel skoro každý a počet postižených různými formami demence exponenciálně stoupá do statisíců. Další statisíce představují senioři „nejkřehčího stáří“. Ženy přitom mají tužší kořínek – čím starší senioři, tím větší zastoupení žen, často osamělých. K tomu jsou oproti mužům znevýhodněny nižšími důchodovými příjmy. Situace je o to horší, že potomci pokročilých seniorů sami překračují důchodovou hranici a utápějí se ve vlastních starostech.

Tělesně i duševně nemohoucí senioři asi volit nebudou, ale je jisté, že nějaké přání mají. Rozhodně nesní ani o státních megazakázkách, ani o honosné reprezentaci. Všichni hlavně doufají, že se o ně někdo postará. Lokální sociální služby se sice zlepšují, poptávce však zdaleka nestačí. Naprosto katastrofální je nedostatek domovů pro seniory: i kdyby se jejich počet zázračně zpětinásobil, byly by okamžitě plné. Je jakousi zavedenou zvyklostí, že fyzicky i emocionálně vyčerpávající domácí péči na sebe berou ženy – dcery a snachy, někdy i sousedky.

Část občanstva už pochopila, že rozdíl mezi muži a ženami není jen anatomický, že ženy mívají poněkud jiné priority a jejich hlas by měl být hlavně v komunální politice slyšet. Funkcionáři parlamentních stran jsou zřejmě opačného názoru – stačí se podívat na kandidátky do zastupitelstev krajských měst a Prahy. Zařazení žen do čela kandidátky je velevzácné a na seznamech jsou obvykle umístěny tak, že jejich volební šance jsou proti mužům výrazně slabší. Z voleb by tak nutně vyšla zastupitelstva s výrazně mužskou převahou.

Desítky let se přesvědčujeme, že se nám to mstí nejenom coby roznětka pro nedůstojné slovní šarvátky, ale i posilováním obecné nedůvěry v demokratickou politiku. Velmi nízké zastoupení žen je nejpádnějším důkazem, nakolik zaostáváme za rozvinutými státy EU. Jistou naději snad můžeme čerpat z toho, že v komunální politice hrají nemalou roli místní sdružení. Voličům lze vřele doporučit, aby se k volbám dostavili, aby brali v úvahu chmurné sociální vyhlídky i „ženské kritérium“a aby si dali práci správným způsobem zakřížkovat preferované kandidáty/tky. Měli by na to myslet také muži – nechtějí-li, aby mnohaletá péče o staré a nemocné příbuzné padala i na jejich hlavy.