Je tu další čínský velký skok vpřed. Nyní sportovní

Město, které má víc obyvatel než Česká republika a v aglomeraci vysoce převyšuje bývalé Československo, už skoro spalo. Jen na okraji Wu-chanu zářila do tmy tenisová aréna, která pojme 15 tisíc diváků, má zasunovací střechu a servis, co se jen tak nevidí. I po půlnoci čekal na hráčky, organizátory a další zúčastněné špalír černých limuzín. Když zrovna jeden den pršelo, operativně se mohlo hrát v hale, neboť místní areál má i kryté kurty dostačující kvality.

„Většinou jsem se do Číny moc nehrnula,“vypráví tenistka Lucie Hradecká. „Ale to zázemí... Všechno je strašně velké, pomalu by mohli dělat grandslam.“

Že by snad tohle měl být další cíl? Protože jinak už Čína ve sportu má prakticky vše. A co nemá, o to se patrně pokusí.

Návštěva nepříliš známé lokality v provincii Chu-pej dostatečně napoví o ochotě a možnostech Číňanů investovat do sportu, jež souvisí i s rozvojem infrastruktury.

Loni o Vánocích zde otevřeli dvě nové linky metra o souhrnné délce 55 kilometrů a další se kopou (Wu-chan zdraví Prahu), kvůli tenisu protáhli před areál moderní tramvajovou trať. „Letiště? Za rok se proměnilo ze stodoly na Los Angeles,“říká britská kolegyně, která sem jezdí opakovaně. „Když mě tam poprvé vezli, myslela jsem, že si spletli město.“

Aby bylo jasno: tohle neznamená, že by byla Čína dokonalé místo k životu a neměla potíže; věcí k řešení je spousta, úměrně její velikosti, rozmanitosti a režimu.

Berte to spíš jako ukázku, jak moc konkurenceschopné jsou momentálně místní sportovní projekty ve srovnání se světem. Však i rok 2019 bude znovu průlomový. Tenisový Turnaj mistryň se v něm přestěhuje ze Singapuru do Šen-čenu. Ještě to pořád není pátý grandslam, ale ten nejvyšší možný stupeň pod ním už ano. „A když se podíváte na finanční ohodnocení turnaje v Pekingu, tak to už se grandslamům hodně blíží,“říká Hradecká o probíhající akci, kde si ženy dělí přes osm milionů dolarů.

Ještě před premiérou v Šen-čenu pak Čína přivítá, pochopitelně poprvé v historii, basketbalové mistrovství světa. Mezinárodní federace FIBA mezi podmínky kladla aspoň čtyři různé lokality či 300 novinářských míst pro vyřazovací část – Čína pro miliardáře z NBA bez potíží vybrala osm měst, přičemž „nejmenší“hala má kapacitu 13 tisíc přihlížejících.

No a pak přijde dějinný průlom: v Pekingu v roce 2022 zahájí zimní olympiádu, čímž se metropole stane prvním městem, které si odškrtne letní i zimní hry. Součástí projektu jsou i relativně odlehlá horská střediska v provincii Che-pej, jenže vzdálenost tak trochu klame, protože z Pekingu sem dorazíte za 50 minut; místní rychlovlaky umějí až 350 kilometrů za hodinu.

Tahle země má 1,4 miliardy obyvatel, tak dlouhou historii a tak odlišnou náturu, že se jí vůbec nerozumí snadno. Aspoň pár dílčích jistot: Čína už je sice ekonomickou velmocí, leč nadále postrádá to, čemu se anglicky říká „soft power“. Tedy přitažlivost nevyjádřenou jen a pouze penězi.

Aby to změnila, volí sport, tak jako třeba bohatý emirát Katar. O pekingské letní olympiádě 2008 se psávalo, že legitimizovala režim, ale to nezní moc trefně, ten by dozajista přežil i bez tohoto spektáklu. Spíš tu jsou jiné motivy. Místní ekonomika stojí na investicích do infrastruktury, sportovní megaakce v tom pomáhají. A taky je to celé výborné PR, momentálně asi vůbec nejlepší – ať už je Čína jakákoli, musí se jí nechat, že prostě sport začíná umět.

S jejími ambicemi by bylo hodně překvapivé, pokud by nezacílila na fotbalové mistrovství světa. Nic moc dalšího nezbývá.