Pomáhám. Učím děti
Extralize chybí její největší eso. Martin Erat chodí na led. Jen (zatím) v jiné roli
Jan Daněk
Když odchází z ledu, ve dvířkách u střídačky se mine s capartem, kterému za okamžik začíná trénink. „Pane Erat, nemáte u sebe kartičku?“sebere odvahu malý školák. Nenápadný chlapík v tmavé bundě a černé kšiltovce se jen usměje, otcovsky položí dlaň na klučinovu helmu s košíkem. „Dneska ne. Od rána jsem nebyl doma,“odpoví největší persona Komety i celé extraligy.
Tahle scénka se neodehrála v Brně, kde se i díky němu poslední dvě sezony slavily české tituly.
Ani v jeho rodné Třebíči, kde čtyřnásobný účastník olympijských turnajů s hokejem začínal.
Ani v Nashvillu, s nímž 37letý útočník spojil život a podstatnou část hojné kariéry v NHL. Martin Erat je ve Vyškově. Aktuálně je z něj hokejový trenér nejmenších nadějí na plný úvazek, získává nové poznatky z úplně jiné pozice. Mimo led se věnuje rodině a sám nabírá síly na start opožděné extraligové šichty. „Něco jsem slíbil. Mojí motivací je získat v Brně třetí titul,“říká Erat.
Kdy začnete pomáhat Kometě přímo na ledě?
To je mezi mnou a Liborem Zábranským (šéf a kouč Komety). Pořád se udržuju a myslím, že se to včas dozvíte.
Máte stanovený termín, nebo ho upravujete podle okolností?
V hlavě datum mám. To je nejdůležitější. Vím, kdy chci naskočit, a vím, co potřebuju. Nechci spekulovat, jestli naskočím tehdy a tehdy. Jen řeknu, že určitě nebudu na ledě dřív než před první reprezentační pauzou v listopadu.
Berete tenhle individuální přístup jako něco, co vám může natáhnout kariéru?
Nevím, jestli bych to nazýval prodlužováním kariéry. Jde mi o tuhle sezonu a o triple. To je pro mě první krok, dál bych se nechtěl dívat.
Nechybí vám už sezonní rutina jako tréninky, zápasy, porady nebo cestování?
To je to, co rozhodně nepostrádám. Cestování, mítinků a těchhle věcí jsem zažil dost a chtěl jsem se od toho trochu oprostit. Chybí mi ale hraní zápasů a být v kabině. Chci se připravit na to, abych mohl nastupovat.
Jak se liší váš současný režim od předchozích roků?
Vstávám přibližně ve stejnou dobu. Nikdy jsem nebýval typ, který by spal do deseti nebo jedenácti hodin. Jsou dny, kdy se mi z postele nechce a cítím, čím si tělo v kariéře prošlo, a jsem rád, že si můžu přispat a podívat se na nějaký sestřih. Ale běžně vstávám v šest, jdu do posilovny nebo na kolo. Potom odvezu děti do školy a do školky. Pak mívám nějaké vyřizování nebo jdu pracovat s kondičním trenérem Komety Milošem Pecou. Odpoledne vyzvednu děti ze školy a jdu s prckama na led.
O výchově malých hokejistů jste poutavě mluvil už v minulosti. Jak vás chytilo trenérské řemeslo?
Strašně se bavím tím, že můžu být s dětmi a pomáhat jim. Snažím se, aby měly nějaké vzory a mohly podle nich vyrůstat.
A proč zrovna ve Vyškově, s nímž vás nic nepojí?
Zaprvé je tam krásné centrum, kde se dá dělat hokej. Mám k sobě čtyři kluky, se kterými pracujeme, připravujeme tréninky, abychom měli určitou koncepci, a snažíme se u dětí vybudovat, aby je hokej bavil i do budoucna. Zadruhé to mám kousek z Brna. A zatřetí nechci na kluky vytvářet nějaký tlak. Chtěl jsem místo, kde budou mít klid, nikdo na ně neřval a oni si mohli užívat hru.
Pozná omladina, že je trénuje reprezentační kapitán z únorové olympiády?
Myslím, že mají jasno. Nikde se asi úplně neschovám. Snažím se, aby se učili, že hokej není jen o vyhrávání a prohrávání, a aby měli nějakou smysluplnou zábavu.
Zapálit jiskru. Tahle slova jste volil před hrami v Koreji. Daří se vám to?
Myslím, že to jde zjistit podle několika věcí. Třeba mi nechtějí slézt z ledu, nechce se jim ze zimáku domů. Nebo na ledě nepozorují, jestli je na tribuně nesleduje táta nebo máma. Podle toho poznám, že to děti baví.
Trenéři z různých odvětví si stěžují, že vzbudit zájem dětí je čím dál těžší. Souhlasíte?
Je to dáno dobou. Děti jsou jiné, mají jiné záliby, než jsme měli my. Ale trenér musí vědět, co na ně platí, jak které dítě ovlivnit a jak ho zapálit pro to, aby hrálo hokej. Buď se zkrátka době přizpůsobíme a vytvoříme dětem takové podmínky, že můžou vyrůstat v téhle době. Nebo se budeme pořád pitvat v minulosti, co jsme měli dělat, koho bychom měli dohánět, a dívat se, jakou cestou jdeme.
Čili vás štvou řeči, že dnešní děti jsou jiné.
Když mi tohle někdo řekne, tím pro mě rozhovor skončil. Vždycky odpovím srovnáním. Dřív se taky jezdilo ve škodovkách a embéčkách, teď se jezdí v bavorácích a mercedesech. Nemůžeme přece srovnávat dobu a zkoušet na děti něco, co se dělalo před dvaceti lety.
Uzrávalo ve vás dlouho, že byste se chtěl zaměřit na výchovu dětí?
Od hodně moudrých lidí jsem slyšel, že je důležité si tímhle projít. Mám navíc syna a jsem rád, že tráví čas na ledě, ať už s mladšími, nebo staršími kluky. Plus je, že mě to naplňuje. Když se chci já i celý český hokej někam posunout, musím začít od malých prcků.
Vnímáte to tak, že jste českému hokeji nyní prospěšnější jako mládežnický kouč než jako hráč?
Těžká otázka. Situace, do které jsme se dostali, je hrozně komplikovaná. Já a lidi kolem mě mohou pomoct jedině tak, že půjdeme na led a budeme se učit. A zároveň budeme učit děti.
Reprezentantů jako vy, kteří předávají zkušenosti nejmenším, tolik není. Nemrzí vás to?
Dlouho jsem žil v zámoří a všímal jsem si, jak tam kluci, co skončili s hokejem, pomáhají u mládeže a všude, kde je to možné. To mi u našeho hokeje hodně chybí. A je to hrozná škoda.