Peníze obnaží povahy
„Ženy se stále zamilovávají, ale už to není tolik o chemii a romantické lásce. Více „sexy“se stávají i peníze,“říká známá právnička Dagmar Raupachová.
Svár mezi partnery, kteří se dříve milovali, se před rozvodem často rozhoří natolik, že se to neobejde bez asistence množství právníků. V bitvě manželů Paroubkových minulý týden přiřkl soud dceru Petře, spor o výživné dosud neskončil. O nic menšího než o peníze jde také v případě manželství Lucie Vondráčkové s Tomášem Plekancem. Podobnou anabázi v různých variantách zažívají i „obyčejní smrtelníci“. Podle Dagmar Raupachové, která se také dlouhodobě věnuje problematice rodinného práva, lze při oboustranné dobré vůli škody na majetku i duševním zdraví minimalizovat.
Uzavírají dnes lidé předmanželské smlouvy častěji?
Z praxe mám pocit, že ano. Lidé si na ně už bezesporu zvykli a stávají se docela běžnou věcí. Ovlivňuje to více faktorů. Faktem je, že pokud se mediálně rozebírá rozvod nějaké celebrity, zájem o předmanželské smlouvy roste. Část společnosti se sice stále pohoršuje nad tím, že když se dva mají rádi, předmanželskou smlouvu nepotřebují, ale já v tom nic špatného nevidím. Naopak. Zároveň však upozorňuji, že ani předmanželská smlouva není všelék. Aby byla efektivní a skutečně pomohla, musí být dobře vypracovaná.
Vy předmanželské smlouvy dvojicím doporučujete?
Nelze paušalizovat a doporučovat smlouvu v každém případě. Je to jako v matematice, máte rovnici o několika neznámých a chcete správný výsledek. Každý vztah je jiný, každá dvojice je jiná. Je zapotřebí analyzovat, jen tak můžete dobře poradit. Zažila jsem dokonce jeden – z lidského hlediska – zajímavý případ, kdy příprava tohoto dokumentu měla zásadní vliv na plánovanou svatbu.
To si ráda poslechnu.
Přišel za mnou muž poradit se ohledně předmanželské smlouvy. Měl opravdu velký majetek a chtěl ho ochránit v případě rozvodu. Jeho nastávající naopak nic zásadního nevlastnila. Když ji ke mně přivedl, aby sladili svoje představy, ukázalo se, že ty její jsou překvapivě náročné. Proběhlo několik konzultací a nakonec ke mně přišel onen muž opět sám. Rozhodl se, že si dotyčnou raději nevezme.
Protože ji poznal v jiném světle?
Ano. Musím říct, že jsem ho chápala. Když jde mezi lidmi o majetek, kolikrát se neomylně obnaží některé povahové vlastnosti. Asi za tři roky mě navštívil dotyčný pán znovu, to už jsem na něj dávno zapomněla. Děkoval mi, že jsem ho vlastně zachránila před nešťastným manželstvím. S jeho druhou nastávající už byla práce na předmanželské smlouvě jednodušší.
Existuje nějaká obdoba onoho dokumentu pro lidi, co žijí takříkajíc na hromádce? Takových přece přibývá.
V podstatě lze říci, že se můžete dohodnout s kýmkoliv na čemkoliv. Samozřejmě v rámci zákona.
O mediálně propírané rozvody momentálně není nouze. Jak víme, Lucie Vondráčková s Tomášem Plekancem předmanželskou smlouvu uzavřeli v Česku. Mohla by platit i v Kanadě?
K tomu se bohužel exaktně nemohu vyjádřit, protože jsem dokument neviděla. Předpokládám však, že ten, s kým konzultovali předmanželskou smlouvu, je na tyto a další eventuality přinejmenším upozornil. I kdyby předmětná smlouva v Kanadě nebyla právně vymahatelná, jsem přesvědčena, že by svoji roli nepřímo sehrát mohla. Bude záležet na dobré argumentaci právních zástupců. Soudu to může ozřejmit tehdejší vůli snoubenců. Jsem přesvědčena, že institut dobrých mravů by zde mohl pomoci. Proto bych doporučila, aby byla předmětná smlouva řádně přeložena se všemi náležitostmi včetně nostrifikace a předložena soudu.
Proslýchá se, že je právní řád v Kanadě nebo i v západoevropských zemích k ženám vstřícnější. Máte srovnání?
V Kanadě samozřejmě nejsou identické zákonné podmínky jako u nás, ale základní principy jsou podobné. Veřejnost možná dovozuje tuto pomyslnou vstřícnost z ohromujících finančních částek, o kterých lidé čtou v medializovaných rozvodech našich „celebrit“. Zaprvé je třeba si uvědomit, že jsou to zatím pouhé návrhy a rozhodnutí soudu může být diametrálně odlišné. Zde bude opět záležet na argumentaci právních zástupců, a to jak pro, tak i proti. A zadruhé musíme myslet na to, že nelze srovnávat finanční úroveň Kanady s Českem. Tamní životní podmínky charakterizují vyšší příjmy, ale i vyšší náklady na život. Od toho se vše odvíjí. Rozvod je pro každého emocionálně nabité období a je občas těžké jím projít bez bodové ztráty a se zachovanou ctí. Ale velkorysost na jedné straně většinou plodí velkorysost i na straně druhé. To je podle mého názoru důležité pro každé soužití a pro rozvod obzvlášť.
Myslíte si, že se dnes velkorysost ještě takzvaně nosí?
Mně se to těžko objektivně hodnotí, protože já sama ji v sobě mám. Je pro mě důležitá a dobře se mi s ní žije. Něco jiného je, když zastupuji klienta, tam se ze mne stává bojovník a velkorysost jde stranou (smích). Máte pravdu, že dnes je doba tvrdší a náročnější, hodnotový žebříček lidí se mění, zvětšují se majetkové rozdíly mezi lidmi. To jistě může vyvolávat obavy, zda se po rozvodu ekonomická situace jednoho či druhého naprosto dramaticky nezhorší. Musím konstatovat, že některé ženy jsou velmi „kreativní“ve svých návrzích na výživné a na rozdělení majetku.
Nejste na ženy moc přísná? Z vás by tedy feministky radost neměly.
To je realita a neplatí pro všechny ženy. Jsem profesionál a říkám fakta. Prezentuji zkušenosti bez ohledu na to, zda se to někomu líbí, či nikoliv.
Standardně se řeší výživné pro děti, ale jak to funguje s výživným pro ženu?
Veřejnost zná pojem výživné na dítě. Vyživovací povinnost se ale může vztahovat i k jiným osobám. Zákon nerozlišuje v otázce výživného mezi mužem a ženou. Takové výživné se neposkytuje automaticky, ale za stanovených podmínek. Například když se rozvedená manželka není schopna sama živit. Nebo podporovala muže v jeho kariéře a sama se musela vzdát svého profesního růstu. Samozřejmě se to musí prokazovat. Doba takto poskytovaného výživného je v zásadě omezena maximálně na tři roky.
V tomto bodě asi nepanuje rovnoprávnost. Víte o případu, kdy muž požadoval výživné po ženě?
Doba se velice rychle mění. Některé ženy vydělávají mnohem víc než jejich manželé. Takže zcela určitě se v budoucnu dočkáme i vyššího počtu rozvedených mužů, na které bude platit již rozvedená manželka. Na druhé straně tu pořád ještě funguje tradiční rozdělení rolí, takže pro muže je stále ještě ponižující přiznat, že nejsou schopni se sami uživit. Tato hrdost se u nich nevytrácí ani při rozvodu. Jistou analogii můžeme pozorovat i u domácího násilí. Existují také týraní muži, ale až na výjimky se to stydí přiznat. V tomto ohledu je pro ženy tradice ohleduplnější a pro muže svazující. Ale mohu se mýlit.
Podle statistik se u nás ročně rozvádí 25 tisíc párů a toto číslo roste. Bude podle vás rozvodových sporů přibývat i nadále, když počet uzavřených manželství klesá?
Podle mě to bude oscilovat kolem těchto čísel. Nic dramatického neočekávám. Dnes není nic výjimečného žít rodinný život bez uzavřeného manželství. Roli sehrává zcela určitě i politika státu, zda chce manželství podporovat, či nikoliv. Jak nastaví podmínky pro novomanžele. Faktorů, které to ovlivňují, je řada.
Myslíte, že jsou to hlavně muži, kteří se do ženění raději nehrnou?
Žádné statistiky nejsou, ale odhaduji, že manželství skutečně oželí spíše muži. Domnívám se, že u žen je stále ještě motivace vdát se silnější. I tady tradice zanechala ještě stopu. Ženám dělá dobře, když je muž požádá o ruku, a mnohé si zcela určitě přejí mít ochránce a zabezpečení. To, že je realita mnohdy jiná, je už druhá věc. Stále častější začíná být dokonce singl život, který se mnohým mužům i ženám jeví jednodušší. V praxi však pozoruji něco, co bych už téměř označila za trend. Úspěšní muži, většinou už se zkušeností z jednoho manželství, kteří v podnikání nashromáždili velký majetek, žijí s další partnerkou naprosto normální rodinný život, vzorně se starají, mají další děti, ale jejich matku si neberou.
Dělají to z opatrnosti, aby si ušetřili mnohdy líté rozvodové bitvy?
Z mého pohledu si počínají racionálně, chrání svůj majetek a považují to za naprosto férové jednání. Partnerku k sobě poutají tím, že jí nabídnou vysoký ekonomický standard. Dobře vědí, že pro mnohé ženy je těžké se od takových jistot odpoutat.
Přesto se řada párů rozchází slušně, volí takzvaný nesporný rozvod. Odhadnete, jaké procento manželů se dokáže dohodnout?
Těžko říct. Ale z praxe bych řekla, že jich přibývá. Rozvod je pro každého těžké a nepříjemné období, ať už si to přizná, nebo ne. Páry si v něm nezřídka hodně ubližují a někdy si manželé bohužel neuvědomují, že na pomyslném bojišti jsou s nimi také jejich děti. Přesto se najdou lidé, co chtějí – světě, div se – zůstat alespoň přáteli, když nevyšlo manželství. A nemají chuť plýtvat energií, třeba proto, že ji potřebují vynaložit úplně jinde. Dohodnout se je vždy lepší. Ale abychom si správně rozuměli, dohoda neznamená, že si necháte všechno líbit!