Fotbal zlenivěl. Je
Slavný trenér Zdeněk Zeman exkluzivně pro MF DNES. Nejen o Nedvědovi, Slavii nebo Plzni.
Přesně na téhle židli seděl, i krabička bílých marlborek ležela na stolečku, když před pěti lety poslouchal, že o něj projevila zájem Viktoria Plzeň.
Na římském náměstí Monteleone di Spoleto, u kterého bydlí, za ním přijeli šéfové klubu.
„Najedli jsme se. Promluvili si,“vypráví Zdeněk Zeman na terase kavárny Fashion Caffé.
Museli byste znát, jak tiše a neitalsky pomalu se vyjadřuje. Často nevíte, jestli myšlenku dokončil, nebo ještě pokračuje. A pokud pokračuje, tak kam vlastně. A do toho fouká ostrý vítr, taxikáři neustále troubí a na rohu popeláři odvážejí odpadky. Musíte dávat bacha na každé slovo, abyste neztratili nit.
Tak co ta Plzeň, trenére? „Nic. Už se neozvali. Asi měli jinou představu.“
Další chvíle ticha, Zeman vyfoukne dým z cigarety a zase se rozpovídá: „Za Plzeň přijel (tehdejší sportovní ředitel) Pavel Kuka, tak jsem vzpomínal, jak jsem ho chtěl ve třiadevadesátém přetáhnout ze Slavie do Foggie. Dokonce jsem se byl s prezidentem podívat na zápase proti Bohemce. Pokud se teda nepletu. Myslím, že Kuka neměl odvahu přijít do Itálie.“
A tak to bylo celou hodinu, co jsme si povídali. Vzpomínky střídalo mlčení. Mlčení střídalo tiché vyprávění.
Třeba o Slavii, která se ozvala dvakrát, ale vždycky si vybrala jiného trenéra.
Taky o Spartě, které se loni na dálku divil, když ukázala na Itala Stramaccioniho.
Taky o Nedvědovi, Schickovi, Guardiolovi, strýčkovi Vycpálkovi nebo steroidech, na jejichž užívání přesně před dvaceti lety upozornil a zle na to doplatil: „Dodnes je ze mě persona non grata, ale řekl bych to znovu. Bez váhání.“
Jedenasedmdesátiletý rodák z pražského Podolí má pořád co říct.
Jen mu musíte umět naslouchat.
Když sledujete český fotbal zpovzdáli, co cítíte?
Poměry moc neznám a nevím přesně, co se u vás děje, ale poslouchám a vidím. Rozhodčí, korupce... To mě moc neláká. Český fotbal neprochází dobrým obdobím. Reprezentace nic moc. A kluby? Čekal bych víc. Hlavně od Sparty.
Sparta loni zkusila velký třesk. Angažovala Itala Stramaccioniho a nakoupila cizince.
Stramaccioni byl můj tifoso (fanoušek) a několikrát mě v Římě pozval na oběd. Chtěl, abych mu řekl, co si myslím o fotbale, o trénování. Jen nevím, jak na něj přišla Sparta.
To je mi taky záhadou.
Proč zrovna jeho, vždyť nikde neměl úspěchy? Leda u juniorů. I proto měl velké problémy. Teda problémy s ním měla hlavně Sparta.
Co myslíte, umí trénovat?
To jsem nepoznal, ale když mohl vzít do Sparty třeba Biabianyho, který nehrál v Interu.
Nejen jeho.
Je to móda mít v mančaftu spoustu hráčů odjinud. I tady v Itálii nastoupí klidně celá základní jedenáctka z cizinců. Ale český fotbal to zabíjí. Talenty se neukazují a reprezentace nemá kde brát. Ve Spartě kopou Rumuni, Turek, Afričani. Oni nepřinášejí víc, než by přinesli čeští kluci. Ale je to bohužel obchod.
Jste zklamaný, že do toho nemůžete zasáhnout?
Zklamaný ne, ale není dobré, kam fotbal míří.
Vy jste zrovna bez angažmá. Schválně?
Chtěl bych dělat fotbal. Čistý fotbal. Hřiště, tréninky, góly, přihrávky. Chtěl bych být každý den na hřišti, jak jsem celý život zvyklý, ale když vidím, co se děje, není o co stát. Můžeš prohrát, můžeš vyhrát, peníze nejsou důležité. Mělo by platit: Když hraješ dobře, vyděláš. Ale když platí, že dobře nehraješ a stejně vyděláváš, je to divné.
Letní nabídku z Palerma jste odmítl, proč?
Prezident Zamparini to nemá v hlavě v pořádku. Chce dělat hlavně byznys, a tak prodal Cavaniho, Toniho, Pastoreho. Jenže k tomu spotřebuje pět trenérů na sezonu. Do toho já nepůjdu. Přitom Palermo má nejlepší kádr ve druhé lize, nemusela by to být špatná práce.
Ale?
Mám svoje zásady.
Přes které nejede vlak?
V březnu mě propustili z Pescary, že prý kvůli disciplíně. Mě! Člověka, který na kázni lpí. Vždyť jsem jako Němec.
Co se stalo?
Byli jsme tři body za postupovým místem, hráli velmi dobře a měli zápas k dobru. Nepovedlo se utkání s Cittadellou a prezident nakázal, že se musí druhý den trénovat. Tak jsem mu oznámil: „Ten, kdo určuje, kdy budou tréninky, je trenér.“Byl to jediný volný den v týdnu, přece ho klukům neukradnu.
A dál?
Kluci se báli a hlásili se na trénink, zatímco já jel domů do Říma. I proto, že byly parlamentní volby a taky můj mladší syn Andrea procházel chemoterapií, protože měl nádor v žaludku. Nic mě nemohlo zastavit.
Ani prezident klubu?
Zavolal mi, že mě propustil, že jsem byl neukázněný.
Takový konec musí zabolet.
Nedivil jsem se, to je dnešní fotbal. Dal mi ještě pokutu pětadvacet procent z platu dolů. Soudili jsme se a soudíme se pořád. Nenechám mu ani procento. Proč taky.
To už chápu, proč jste musel před dvaceti lety promluvit o dopingu v italském fotbale: Fotbal musí zmizet z lékáren!
Nevím, jestli to byla nejslavnější hláška, spíš to byl hřebík.
Do rakve?
To ne, protože jsem pořád pracoval.
Ale deset let non grata.
To jsem pořád.
jste byl persona Váš boj marný nebyl. Soudy vám daly za pravdu.
Problém dopingu byl a bude. Otázka je, kolik se toho odhalí. Doufám jen, že si mladí hráči uvědomili, jak špatně to může skončit.
Kdybyste věděl, jak po vás Juventus půjde, řekl byste to znovu?
Bez váhání. Juventus určitě nebyl jediný, kdo zakázané látky používal. Kreatin, EPO, steroidy. Drogy do sportu nepatří. Udělal jsem to pro fotbal.
Juventus nezapomněl.
Ne, ti hloupí ne. Ale když hraje Juve v Římě a já jdu pěšky na Olympijský stadion, zastavují mě fanoušci z Turína a volají: „Mister! Mister! Můžeme poprosit o společnou fotku?“
To antidopingové prohlášení vám převrátilo život naruby.
Do roku osmadevadesát jsem byl trenér. Volali mi z Barcelony, z Realu Madrid, Inter Milán se ozval.
Proboha, copak se odmítá Barcelona?
Měl jsem se tehdy v Římě dobře. Víc jsem nepotřeboval.
Nejdřív jste vedl Lazio, kam jste přivedl Pavla Nedvěda, pak dvakrát AS Řím.
Poprvé jsem skončil divně, podruhé jsem se pohádal s vedením. Nehleděl jsem na peníze a chtěl dělat věci, které jsou dobré pro fotbal.
Co to bylo za věci?
Mužstvo se nechovalo tak, jak by se chovat mělo. Nechtělo být špičkové. Mně je jedno, jestli trénuju Foggii, Real Madrid, nebo Lecce. Všude chci to samé. Jenže tehdy se klukům v AS Řím nechtělo trénovat. Radši se jim líbily lehačky na masérském stole.
Kdo vám do toho hodil vidle?
Místní kápo De Rossi a gruppo Brazilců. Oni v Brazílii nejsou zvyklí moc trénovat a nechtělo se jim ani tady. Tak se mnou měli problém.
Však jste proslul drsnými tréninkovými dávkami.
Před dvaceti lety jsem dělal dvakrát víc.
Až tak?
Vážně. Říkali o mně, že pracuju moc. Ale já když pracuju, tak neznám bratra. Musí být po mém. Jenže od té doby fotbal zlenivěl. Nehraje se do běhu, vertikálně, jen z nohy na nohu. Všichni stojí, nikdo se nehýbe. Útočící tým se dostane do vápna soupeře a za chvíli už si přihrává se svým brankářem. Ťukanda tam a zpátky. Nelíbí se mi to, i když se tomu říká moderní fotbal.
Takže modernu neberete?
Já chci hrát fotbal. A dobrý fotbal se může hrát jedině tak, že se bude trénovat a běhat. Jenže hráči se naučili říkat: Vy nás unavíte, trenére, a v neděli nebudeme mít sílu pořádně hrát.
V kom vidíte trenéra současnosti? Mourinho, Guardiola, Klopp, Ancelotti, Sarri, Emery...
Vidím toho spoustu, jen ne nic, co by se mi líbilo. Když ještě Guardiola trénoval Bayern Mnichov, pozval mě, abych se podíval na jeho tréninky. Musím říct, že to jeho barcelonské ťukání se trochu rozjelo, ale pořád to nebylo ideální.
Proč vlastně pozval vás?
Líbilo se mu, jak hrála moje Pescara ve druhé lize. Měl rozhled. Nebál se využít třeba kondičního trenéra Estiarteho, což je jeden z nejlepších vodních pólistů historie.
Tak jinak: kdo teď hraje fotbal podle vašeho gusta?
Líbí se mi Liverpool. Je živelný, neustále v tempu. I když u Angličanů obecně platí, že ti lítají po hřišti, aniž by věděli, jaké skóre zrovna je.
Vy jste nikdy neopustil systém se třemi útočníky. Kdy jste zjistil, že na něm budete závislý?
Vlastně už zamlada, kdy jsem kopal za žáky Slavie. Jinak se nehrálo: 4-3-3. Nejlepší rozestavení, které existuje, jen se do toho muselo dát víc pohybu a nehrát ten náš dunajský fotbal, jak jsem tomu říkával. Byly to kombinace bez velkého běhání, aby se člověk moc neunavil. No jasně: Anastasi, Capello, Bettega. Oba jsme měli vyzkoušené, že to funguje. Často mě spíš napomínal, abych nebyl takový paličák, abych se choval jinak a naslouchal radám druhých. Měl pravdu, jenže mně to nedalo. Byl jsem přesvědčený o tom, co dělám, proč to dělám a že to dělám správně.
Kdy vám to trenérsky klapalo nejvíc?
Asi v Licatě, ve třetí lize. Polovina osmdesátých let. Měl jsem kluky, které jsem trénovat v dorostu Palerma, takže všichni věděli, co od nich chci. Říkali nám Sicilská reprezentace. Teprve pak přišla ta slavná Foggia.
Foggii jste díky parádnímu stylu vytáhl ze třetí ligy mezi šlechtu, tomu období se dodnes říká Zemanlandia. Vybral byste hráče, kteří byli výjimeční?
Beppe Signori, zlaté dítě Foggie. Když odešel do Lazia, třikrát vyhrál Capo Canoniere, cenu pro nejlepšího střelce ligy. Signori mohl ovládnout svět. Nebo Igor Šalimov, to byl, páni, kopáč. Jen kdyby měl hlavu v pořádku. Líbilo se mu, když pil. Kolyvanov to samé.
Zasáhl jste?
Nevěděl jsem to. Asi bych jim mezi dveřmi vysvětlil, že hrát fotbal není jen tak. Že člověk nechlastá, když se chce dostat výš. Po všech hráčích chci, aby byli schopni dělat spectaculo pro lidi. Divadlo, rozumíš? Ne aby si jen třináctého došli pro výplatu, protože jim běží smlouva.
Pokračování na protější straně