Verneovka, politika, muzikál. Jak jim to ladí?
Dvakrát během premiérového muzikálu Doktor Ox publikum v pražském Divadle Hybernia takřka zkamení. Poprvé je pohnuto, podruhé zaskočeno.
V každém případě jde o novinku sympaticky riskantní, protože se na muzikálové půdě pokouší skloubit dva netradiční prvky, jednak verneovku, jednak politiku.
Jiří Korn (se) baví
Ze stejnojmenné předlohy Julesa Verna zůstal vědecký pokus titulního hrdiny na obyvatelích městečka Quinquendonu, jimž slíbil plynové osvětlení a do trubek přitom vháněl kyslík způsobující proměnu mírných občanů v bojechtivé.
Muzikálový Ox ovšem experimentuje s jinými prvky, od drogy poslušnosti po drogu pravdy. Čímž se dostává ke slovu nečekané politické podobenství o zdánlivě spontánní revoluci, za níž se však ukrývá cílená manipulace s přirozenou lidskou touhou po svobodě.
A oba světy, fantasy a satiru, musí muzikálová scéna podřídit pravidlům podívané. Výprava i kostýmy to svedly, zejména po unylejším prvním dějství se druhá polovina rozsvítí pestrými odstíny vzpoury ve stylu hippies. Lety balonem či hvězdná obloha odkazují spíš k Baronu Prášilovi, zatímco kulisy zapadlého městečka dýchají náladou Krysaře, jemuž se ve vypjatých bodech Doktor Ox přiblíží.
Melodie Jiřího Škorpíka sice splývají, nevydělil se z nich jednoznačný hit, ale pomáhají si směsí hudebních stylů, z nichž se nejvýrazněji vydělí hiphopový či swingový výstup – a zejména čisté sólo vyděděnce, jenž se po rebelii octl v izolaci; to je okamžik krásného „zkamenění“.
Představitelé hlavních rolí dávají muzikálu, co mu přísluší. Petr Ryšavý coby Oxův mladý asistent uzpíval svůj part zlehka i mezi salty a na technickou závadu při první premiéře zareagoval s pohotovostí profesionála. A Jiří Korn, marná sláva, je pořád silný zpěvák i hráč, který se záludností svého Oxe sám baví.
Klauni na radnici
Podle téže předlohy už Jacques Offenbach složil komickou operu. Také režisér Zdeněk Zelenka do svého přepisu poměrů v městečku, kde „i když jste nezávislí, starostka za vás myslí“, vetkl několik milých žertů, počínaje kolektivním sportem vymítajícím samostatné myšlení a konče přísně střeženým tajemstvím mocných, že z hroznů lze vyrobit víno. Vděčnou „papalášskou“klauniádu zastupuje duo radních.
Ovšem varovnou tezi o vymývání mozků omílá Doktor Ox až příliš. Zejména je to znát v monotónních textech písní, jež Boris Pralovszký staví vesměs na obecných proklamacích, dokonce i v milostném duetu – světlou výjimku tvoří hravý song o policejních uniformách. Zkrátka se hraje společenská satira, více mravoličná pohádka než sci-fi. Hlavně však po nakažlivé barvitosti vzpoury a dramatickém odhalení podrazu příběh náhle přehodí výhybku a sáhne ke zbytečně doslovné aktualizaci z úplně jiného světa.
Což je chvíle druhého „zkamenění“– z rozpaků. Neboť plakátový dovětek školí diváka stejně protivně jako politici, které tak kritizuje.