V malém letadle kolem světa

Právník Roman Kramařík jako první Čech obletěl zeměkouli. Trvalo mu to 46 dní. „Nejvíc mě zaskočila poušť, ta její skličující rozlehlost,“říká.

Dnes Prague Edition - - Přední strana - David Lorenc redaktor iDNES.cz

Roman Kramařík nechtěl v malé Cesně jen obletět planetu, zaznamenával také české stopy ve světě. Aby k stému výročí republiky podpořil národní sebevědomí. Letecká rizika výpravy, dlouhé 36 863 kilometrů nahlížel realisticky. Přesto přiznává: „V tundře a tajze by se mi hodila mačeta i střelná zbraň.“ Zdůrazňujete, že vaše letecká mise nebyla riskantní. Přesto, která část cesty byla nejvíce stresová? Let přes Atlantik? Kupodivu ne. Že nejnáročnější budou lety přes vodu, a nejen přes Atlantik, jsem očekával. Psychicky i procedurálně jsem se na ně i na případné nouzové přistání do vody připravoval. Měl jsem vše nadrilované. Na poušť jsem však připravený nebyl.

Zaskočila vás její rozlehlost?

Rozlehlost a nehostinnost. V přípravě jsem ji totiž úplně ignoroval. Letěl jsem nad ní prakticky přes celý Arabský poloostrov. Tam jsem pochopil, proč se v tolika knihách pilota a mého oblíbeného autora Antoina de Saint-Exupéryho objevuje motiv pouště. Nic z celé mise nebylo tak skličující. Kam oko dohlédne, vidíte jen poušť a nad ní zvířený prach. Letadlo je od něj dodnes špinavé.

Prý jste nacvičoval přistání do vody?

V bazénu jsem trénoval, jak se otevírá člun a jak se do něj leze. Když přistanete na vodu s malým letadlem, je to docela velký náraz a můžete si třeba zlomit ruku. Takže jsem si to chtěl nacvičit jen s pomocí jedné ruky, abych byl přichystaný na všechny eventuality. I když riziko nouzového přistání se nesmí zveličovat. V případě dobře udržovaného letadla je i u jednomotorových strojů tak malé, že to není žádný hazard. Klidně bych letěl znovu.

Co vás ještě překvapilo při letu?

Po poušti byla největší výzvou tundra a tajga. Ruský Dálný východ je obrovský, krásný, ale pro případ nouzového přistání hodně nehostinný. V Kanadě je pro přelet podobných území podmínkou, že musíte mít na palubě střelnou zbraň. Jenže já původně přes Rusko letět neměl, takže to nebylo součástí příprav.

To jste neměl nic, čím byste odrazil útok zvěře?

Mačetu jsem nechal doma. Firma, která vás na takovéto lety vybavuje, mi ji poslala, ale já si řekl: Potřebuji snížit hmotnost – a na co bych ji potřeboval? Nyní už to vím. V tundře i tajze by se byla bývala hodila nejen ona, ale i střelná zbraň. Záchrana může trvat i týdny.

Ona existuje firma, která se specializuje na vybavení pro oblety Země?

Jedna anglická společnost vám veškeré potřebné vybavení zapůjčí. Jejími zákazníky jsou nejčastěji piloti, kteří převážejí malá letadla mezi Evropou a Amerikou. Kupovat si nové věci na jeden oblet zeměkoule nebo přelet Atlantiku by nebylo moc ekonomické.

Samotný oblet byl stěžejní částí vašeho projektu. Tím druhým bylo hledání stop, které ve světě zanechali Češi. Jak se obě myšlenky protnuly?

Nápad se objevil, když mi babička dala knížku o obchodní cestě Jana Antonína Bati kolem světa. Jenže já jsem poměrně konzervativní a asi by mi dost dlouho trvalo se rozmyslet, asi bych chtěl nasbírat zkušenosti, možná i získat vhodnější letadlo. Ale jak se přiblížil rok 2018, začalo mi být jasné, že musím letět právě teď.

Stoletým výročím republiky dostala vaše cesta širší rámec?

Víte, z leteckého pohledu není oblet zeměkoule nijak revoluční. Dokázaly to i osmnáctileté děti a piloti na mnohem horších letadlech. S organizačním zázemím, které jsem měl k dispozici, to nebylo až tak složité. Cítil jsem, že bych měl ke splnění nepříliš ekologického snu, při kterém jsem nakonec spálil 20 tun paliva, přidat něco navíc. A to „navíc“na mě najednou vypadlo z kalendáře. Bylo zjevné, že když jde o první československý oblet zeměkoule, měl bych ho spojit s pozdvižením národní hrdosti a sebevědomí. Přijde mi, že my Češi máme zvyk bagatelizovat, v čem jsme dobří, a vynášet na světlo svoje negativní vlastnosti.

Jaké české stopy jste objevil?

Určitě ty baťovské. Nesou s sebou energii, progresivní průmyslovou povahu první republiky, kdy jsme dobývali svět! Čechoslováci vymysleli globalizaci dávno předtím, než to slovo existovalo. I když dlužno podotknout, že to byla odpověď na extrémně vysoká cla, která tehdy prakticky zabíjela export. Jediný způsob, jak mohl Baťa venku boty prodávat, bylo je tam vyrábět.

Setkal jste se i s vnukem Jana Antonína Bati Johnem Nashem v Bostonu.

Ano, a bylo to trochu hektické. Musel jsem ho tam stihnout načas, protože o den později odlétal s chotí na Slovensko. Povedlo se. A bylo to fascinující, hlavně když jsme procházeli jeho archiv. Je svědectvím o tom, jak vehementně Jan Antonín Baťa bojoval už dávno před Mnichovem proti tomu, abychom se vzdávali. A jak vedl i po něm kampaň, že bychom měli bojovat. Nejspíš si tím vysloužil nenávist tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše. Ten proti Baťovi značně intrikoval.

Jednou z bašt československé emigrace v USA bylo Chicago. Zastavil jste se i tam?

Samozřejmě. Právě tam získal T. G. Masaryk díky krajanům nejsilnější podporu v kampani za samostatné Československo. Stavěly se sokolovny, fungovaly krajanské spolky. Já se tam mimo jiné setkal s Jean Hruby, která Sokol vede dnes. Trochu jsem se obával, že krajanské spolky najdu v rukou nostalgických důchodců, ale ony žijí mladými lidmi a lidmi ve středním věku, kteří to přebrali.

Sokolovny tedy fungují dodnes?

Ano, jsou po celých Spojených státech, jen už do nich nechodí houfně krajané, ale jiní imigranti či rodilí Američané. Už to není tak, že by tam Češi drželi pospolu. Česká emigrace se v Americe postupně rozpustila.

Zažil jste i nějaká spontánní setkání „na ulici“?

Ano, a byly to nádherné náhodné momenty. V Seattlu mi manažer Boeingova letiště odpustil poplatek, a když jsem mu říkal, že letím hledat české stopy v Americe, říká: „Vidíte, můj táta byl Čech!“Česky nemluvil, ale ta jiskřička v oku tam byla. Když jsem ze Seattlu přiletěl do Cedar Rapids v Iowě, kde je československé muzeum, a ptal se po Češích letištního maršála, zamyslel se a říká: „Počkejte, moje babička, ta, co pekla kolatche, byla Češka!“Ve městě jsem potkal například dva mladé Američany, kteří se dali dohromady na československém plese, měli české kořeny a byli na ně hrdí.

Našel jste českou stopu i v Asii?

V Asii krajanů moc není. Na Blízkém východě jsem však prožil fantastické dva dny v izraelském kibucu Masaryk, kde žijí potomci Čechů a Litevců. Většina krajanů tam odešla ještě před válkou a jejich potomci už česky nemluví.

Návštěva kolektivistického prostředí musela být s ohledem na naši minulost trochu paradoxní, ne?

Proto jsem tam jel s obrovskými předsudky. Zjistil jsem však, že když se socialismus dělá dobrovolně jako v kibucech, může fungovat. Šokovalo mě, jak dobře. Nepřináší to sice osobní zisk, ale přidanou hodnotou je vysoká kvalita života jeho obyvatel. A i tam jsem nakonec objevil českou stopu z nedávné minulosti. V knize hostů jsem našel vzkaz od Václava Havla, který kibuc navštívil v 90. letech. I on jím byl zřejmě příjemně překvapen. Napsal, že začínali z ničeho a mají víc než my doma.

Do ruského vzdušného prostoru jste vstupoval symbolicky 21. srpna.

Musím říci, že to byl emočně nesmírně silný okamžik. Řídícímu letového provozu na druhé straně rádia to však bylo jedno.Když jsem přistál v Magadanu, udělal jsem si malou anketu mezi pár místními pracovníky letiště. Ptal jsem se, jestli ví, co se stalo onoho dne v roce 1968. Nevěděl to nikdo. V jejich historii to není zásadní událost. A já od nich nečekal omluvu či reflexi. Přece jen je to už padesát let. Trpká výčitka vůči dnešním Rusům by byla stejně užitečná, jako když si dva rozvedení manželé vyčítají něco, co se stalo před třiceti lety. Na rok 1968 jsem však v Rusku narazil ještě jednou.

V jaké souvislosti?

Bývalá letuška Káťa, která se nabídla, že mne sveze z letiště do města, mi říkala, že byla v Praze s manželem a měli prý pocit, že Češi nemají Rusy rádi. Ptala se proč. Pokusil jsem se jí vysvětlit, že jejich dědové a otcové vzali těm našim naději. Myslím, že to pochopila.

Během mise jste si musel například sám opravit pochroumanou vrtuli po telefonické konzultaci s výrobcem. To opravdu jde?

Přesnější by bylo říct, že jsem od výrobce potřeboval potvrdit, že rozsah poškození je dostatečně malý na to, aby byla oprava přípustná. Postup opravy je poměrně podrobně popsaný v manuálu od vrtule. Když se vydáváte nad moře, musíte si být technikou dokonale jistí. A to v daleké cizině můžete, jenom když si práci uděláte sami.

Létal jste nad mořem, nad pouští. Měl jste čas „kochat“se krajinou?

Kdybych byl cestující, nabízelo by se to. Jenže já byl pilot, o všem jsem musel rozhodnout. V okamžiku, kdy jsem se usadil do letadla a zavřel dveře, stal jsem se součástí stroje. Myslel jsem jen na to, jak stroj běží a jak se odvíjí let. Stále jsem kontroloval počasí, upravoval režim motoru, optimalizoval letovou hladinu a přepočítával nouzové plány. Za těch sto třicet šest hodin, které jsem dohromady naletěl, jsem se kochal možná dvě hodiny.

To asi nebyla moc dovolená.

Dovolená to určitě nebyla. Po návratu jsem se cítil tak, že bych nějakou potřeboval.

Často připomínáte, že mise nebyla riskantní. Rodina to tak brala také?

Můj statistický pohled nikdo z rodiny nesdílel a všichni se báli.

Byl jste s nimi v kontaktu?

Ano, měl jsem i satelitní telefon, na těch dlouhých letech jsem je občas vytočil z kabiny.

To se může telefonovat za letu?

Může. Tedy… já se vlastně nikoho ptát nemusel.

Na jednom videu jsem viděl, že jste měl v kabině plyšáka, to je talisman?

Ano! Jmenuje se Trosečník, naše děti ho našly na Elbě na opuštěné pláži. Od té doby je rodinným talismanem a musel letět se mnou.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.