Smrt za překročení rychlosti?

Policista zastavil motorkáře autem a ten skončil s těžkým zraněním. Co kdyby zemřel? Je tak tvrdý zákrok opravdu přiměřený?

Soud zprostil viny policistu, který loni v červnu zatarasil cestu ujíždějícímu motorkáři. Ten se při čelním nárazu těžce zranil. Ano, ten kluk jel na motorce rychle; ano, porušil vyhlášku; a ano, měl dokonce zákaz řízení. Nikomu však neublížil, nezpůsobil žádnou škodu, újmu. Je tedy možné ho zastavit tak, že mu policie způsobí těžké zranění? Fakt, že řidič by svou rychlou jízdou mohl hypoteticky, možná, eventuálně někoho zranit, má policii opravňovat k tomu, že nikoli hypoteticky, nýbrž zcela reálně těžce zraní jeho samotného?

V normálních civilizacích vždy platilo, že nejen trest, ale i zákrok musí být přiměřený skutku. Proto třeba zlodějíček v obchodě, který ukradne jednu bonboniéru, nesmí být zastaven střelbou. Kapsáře nesmíte zastavit úderem sekerou do hlavy.

Někdo to vidí tak, že ten kluk vědomě porušil vyhlášku, a tedy může být zastaven jakkoli. Jenže – když už se chceme ohánět hypotézami, tak to domysleme: on se nemusel „jen“těžce zranit, mohl se klidně i zabít. Dokonce mnohem pravděpodobněji, než že by někomu za jízdy odřel lýtko. Takže za překročení rychlosti dopustíme i smrt?

Chápu, že pokud bude takový přístup veřejností vyžadován, je to pro policii velmi snadné. Ale máme jí všechno za každou cenu usnadňovat? Opravdu? V takovém světě pak do toho může spadnout kdokoli a kdykoli, v kteroukoli chvíli to můžeme být my všichni...

Nelíbí se mi ani zákon, podle kterého jsou obvinění často voděni k soudu jako dobytek. Rozumím tomu, že si zákonodárci hodně ulehčili práci a prostě předpisy pro eskortu namydlili podle výše hrozícího trestu. Ale to je jen alibismus.

Chápu přísná pravidla při převozu mafiánského zabijáka, teroristy, násilnického člena nebezpečného gangu. Ale tahat v klepetech například Davida Ratha nebo Janu Nagyovou, jakkoliv jim nemusíme fandit, je teatrální, hloupé a zbytečné. Vždycky jsem si mimoděk představil, jak Rath najednou vyskočí jako Neo v Matrixu, ještě ve vzduchu složí kopem do hlavy nejbližší čtyři policisty, zbývajících pět pak odhodí patnáct metrů od sebe, vyskočí oknem, udělá trojité salto, vyběhne po okapu a přes střechy prchne…

Stejně tak záběry, kde parta devadesátikilových chlapů naskáče na pětačtyřicetikilovou lidskou houžev, která si doma vypěstovala pár kytek marjánky, mě spolehlivě vytočí. Zdá se, že to je pro policii náramně snadné, ale my tady nejsme od toho, abychom policistům zařizovali pohodlný život.

Není náhodou na místě vážná debata o tom, co je a co není normální, jak vypadá rozumné zvážení možných rizik a co už je tupé a nemilosrdné? Tedy debata o hranicích, za kterými už začíná zvolna bažina policejního státu? Protože pokud nebudeme chtít důkladně mluvit o hranicích prostředků používaných policií na naši ochranu v různých situacích, může se třeba stát, že se hranice postupně posunou až tam, kde už o nich sice budeme chtít mluvit, ale nebudeme k tomu mít možnost.