Rašín v slzách. Kus ho chybí
Diváci od dvoudílného Rašína očekávají celistvý portrét muže, jenž se takříkajíc zasloužil o stát. Film je však po oba nedělní večery vede k 28. říjnu 1918 – a pak hned ke smrtelné posteli. Od slz k slzám.
Život Aloise Rašína film sleduje i podle deníků jeho manželky zapůjčených rodinou, což podle ČT tvůrcům poskytlo možnost opřít se o skutečné emoce. Nic proti tomu, jenže v období, jež projekt sleduje, se dotyčné emoce omezují vesměs na statečné štkaní.
Herci by to zvládli
Projekt scenáristy a režiséra Jiřího Svobody se totiž soustřeďuje na období před vznikem samostatné republiky, což je ve zkratce putování z vězení do vězení, hlavně pak soužití Rašína s Karlem Kramářem v jedné cele. A když je po vyhlášení republiky dav nese na ramenou, film hrdinu opouští, přidá jen poslední slzavé loučení před smrtí a „zbytek“dopoví v doslovu.
Jenže právě onen „zbytek“je nejzajímavější. Chybí tady Rašín coby dvojnásobný ministr financí, autor dodnes ceněné měnové reformy i prorocké myšlenky „Kde hrozí bída, tam hrozí socialismus, a kde hrozí socialismus, tam hrozí bída“.
Schází Rašín jako významný hráč politické scény prvních let Československa – a není pochyb, že Ondřej Vetchý v titulní roli i Miroslav Donutil jako Rašínův názorový odpůrce, spoluvězeň a poté premiér Kramář by i časově rozšířené party zvládli spolehlivě.
Melodramatické předěly
Ovšem snímek se drží zadání „ke stému výročí samostatného československého státu“, jako by po 28. říjnu 1918 už nebylo o čem vyprávět, a v líčení předcházejících událostí střídá prakticky dvě metody vedoucí k pocitovému zážitku někdejších televizních inscenací, jmenovitě rekonstrukci a disputaci.
Na abstraktní polemiky je ve vězení jistě času dost, ovšem Svoboda je podobně jako ve svém Janu Husovi používá akademicky a účelově, aby jejich pomocí vysvětloval historické souvislosti i osobní postoje.
Loučení se ženou a dětmi před popravou, jež se nakonec nekonala, jejich návštěvy ve vězení i vítání s rodinami po propuštění, to jsou jen melodramatické a monotónní předěly dialogů, případně schůzí.
Přídavek to nespasí
Nosnou část tvoří debaty Rašína s Kramářem, zejména drobné půtky o větrání či stolování za mřížemi, zábavné už zdvořilým jazykem, i jejich tiché soupeření, kdo déle odolá vyděračským nabídkám.
Bohužel rozhovory jsou budovány v duchu školní zkratky, aby ozřejmily, kdo je ateista a kdo věřící, kdo spoléhá na západní mocnosti a kdo na Rusko, kdo je pro samostatnost republiky a kdo pro její začlenění do slovanské říše, případně jakou roli mají v chystaném převratu jiní, od Masaryka přes Beneše po Šmerala. Hraje se zkrátka další České století, doplněné o pár plakátových výjevů, střelbu do hladovějících včetně dětí s panenkami či řídký „dav“jásající v krojích. Několikrát zazní bachařské varování „Jen o rodinných záležitostech“, upomínající na Svobodovo stejnojmenné vězeňské drama z roku 1990.
Potěší oba hlavní aktéři, pokušitelská úloha Tomáše Töpfera, nápaditý střih i podprahový tón, jak sladce si žijí dnešní politici proti otcům zakladatelům. Ale spornou úvahu, že „kus Rašína“stačí, nespasí ani přídavek v podobě hraného dokumentu Rodina Aloise Rašína.