Pohrdání jako norma mravů
Zmizel novinář Džamál Chášukdží. Turecko ukazuje na Saúdskou Arábii. Jenže USA nejeví zájem, nechtějí ztratit důležitého spojence.
Žurnalisté si obvykle hodně všímají, když jejich kolegové sejdou ze světa násilnou smrtí, protože je fakt, že cech „hlídacích psů demokracie“bývá často v hledáčku politických nebo kriminálních špiček. Nezřídka úzce propojených skupin, které se provázaností svých mocí někdy ani tolik netají.
Hodně zájmu vyvolal pumový atentát na kritickou maltskou publicistku, násilná smrt novináře Jána Kuciaka či surová vražda bulharské televizní žurnalistky, i když se nakonec zdá, že šlo o kriminální čin.
Evropa, při vší bídě například balkánského prostředí, je však proti jiným oblastem lázeňská selanka, což si můžeme lehce přiblížit na příběhu novináře z arabského kulturního okruhu. Sféry, kde tradice demokracie a svobody slova prakticky neexistují, pojem lidovláda nic konkrétního neznamená a obvyklým produktem po odstranění vlád zaťaté pěsti se stává chaos, moc polních velitelů, říše islamistů, války. Jak jsme si ověřili, když byli – leckdy pomocí Západu – svrženi, či ve svých pozicích arabským jarem ohroženi někteří vojenští diktátoři.
V poměrné pohodě a stabilitě přežila tehdejší bouře mas Saúdská Arábie, tmářská „naftová despocie“. Sunitská pouštní monarchie je považována za osvědčeného spojence USA proti terorismu a stavění hráze k zadržování šíitského Íránu. Mnohem svobodomyslnější republiky, s níž má společné vzájemně se vylučující hegemonistické spády v regionu Perského zálivu i jinde.
Informace o vlivu wahhábitského kléru, stíhání kritických názorů, útlaku žen či barbarských trestech v Saúdské Arábii se navzdory oné geopolitické okolnosti občas dostávají i do západního diskurzu. Ač není asi náhodné, jak skromně. Selektivními se staly také zprávy o údajně reformním kurzu nové mocenské kliky v zemi. Pořádně zaplacená reklama na tamější novotu, povolení ženám řídit motorová vozidla, pomáhala maskovat, že s opravným kurzem to zase nebude tak horké. Mezi kritiky konzervativních poměrů byl počítán i místní novinář Džamál Chášukdží, o jehož osudu se teď intenzivně spekuluje. Existují totiž indicie, že tento původně prominent režimu, jenž přesídlil do USA, draze zaplatil za standardní návštěvu zastupitelského úřadu své vlasti v Turecku. Místo aby si tam domluvil rozvod, ztratil svobodu a nejspíš také život.
Věc bude pravděpodobně záhy „promlčena“, jelikož USA mají s Rijádem skvělé vztahy, kdežto Erdoganova diktatura, která původně ukázala na Saúdskou Arábii a nyní rychle mírní obviňující rétoriku, má nemalé hospodářské obtíže, k nimž je potřeba zazobaných přátel. Možná varianty výpalného.
Těžko čekat cokoli jiného, vždyť kolikrát byly již projevy saúdskoarabské arogantní agresivity hladce smeteny ze stolu – krutě vedená válka v sousedním Jemenu, vměšování do konfliktu v Sýrii, nedávný únos libanonského premiéra, vyhrožování jinak politicky naladěnému Kataru, sankce a osočování kriticky hovořící Kanady. Nemylme se, není to jediný soudobý původce pohrdání dobrými mravy i mezinárodním právem. Takové přístupy se stávají širokou normou.